Tři a půl milionu za mrtvou ženu

Plačící dvanáctiletá dcera, která volá: „Já chci mámu“, a on přitom neví, co jí na to říct – ten obraz vyvstane Jaroslavu Hlavatému při každé vzpomínce na šest let starou událost. Míšina maminka – a jeho žena – byla v ten moment už několik týdnů mrtvá, zemřela v třebíčské nemocnici pár hodin po porodu třetího dítěte. A ještě jedna věc se mu vybaví – strašlivá únava. Když dceru ten den znovu složil žal, bylo devět hodin večer a Jaroslav Hlavatý myslel hlavně na to, že za tři hodiny musí sednout do náklaďáku a vyrazit na noční šichtu, která celou rodinu živí – rozvážel po venkovských obchodech mléčné výrobky. „Zase jsem skoro nespal, natáhl jsem se jen na chvíli odpoledne, než přišly děti ze školy,“ běželo mu hlavou. „Jak dlouho tohle vydržím?“

Muž, který zůstal ze dne na den sám bez ženy se třemi dětmi (dvanáctiletou Michaelou, sedmnáctiletým Lukášem a právě narozenou Šárkou), si řekl, že zkusí vydržet týden. Když týden uběhl, uložil si měsíc, pak metu posunul na dva. Nakonec to zvládl všechno. Uživil rodinu a dokázal zvítězit i v jiné bitvě: na konci letošních prázdnin přiznal brněnský krajský soud Jaroslavu Hlavatému nejvyšší odškodnění, které v Česku zatím za vinu lékaře padlo – tři a půl milionu korun.

„Lékaři nechali paní Hlavatou prostě vykrvácet. Několik hodin po porodu ležela na lůžku ve stále se zhoršujícím stavu a lékaři neudělali nic, aby jí pomohli,“ řekla v odůvodnění rozsudku soudkyně Dagmar Bastlová. Tým třebíčské nemocnice přitom celých šest let tvrdil, že za nic nemůže, a rodina Hlavatých čekala na spravedlnost tak dlouho hlavně proto, že jiní lékaři – přizvaní soudní znalci – své kolegy z Třebíče kryli. „Žalobci, prostá rodina,“ konstatovala soudkyně Bastlová, „tak kromě žalu bojovala ještě se soudržností lékařů, kteří drželi při sobě jako profesní elitní skupina.“

Nemohli jsme vydržet

Dnes šestiletá Šárka, po jejímž porodu Jit­­ka Hlavatá zemřela, měla být dítětem, které si manželé konečně užijí. „Brali jsme se v osmnácti, Lukášovi nebylo ještě ani půl roku a já šel na vojnu,“ vzpomíná Jaroslav Hlavatý. Když se o pět let později narodila Michaela, měl otec zase plné ruce práce s opravou venkovského domu po prarodičích. „Když nám bylo pětatřicet, řekli jsme si: bydlíme, práci mám, co kdybychom měli ještě třetí dítě,“ vypráví.

Těhotenství proběhlo bez větších komplikací, nad ránem sedmého listopadu odvezli ženu do třebíčské porodnice manželovi rodiče, manžel byl tou dobou v práci. Jen co zaparkoval náklaďák na zahradě, vyrazil za ženou. Porod se táhl, po poledni se dítě začalo dusit. Lékaři použili podtlakový zvon, aby ho co nejrychleji vytáhli z matčina těla. Jako ostatní rodičky pak žena zůstala ležet na gynekologii. Její stav se ale lékařům nezdál.

„Ptali se, nemá něco se srdcem nebo s plícemi? Povídám, nemá, nikdy neměla,“ vzpomíná Jaroslav Hlavatý. „Pak mi řekli, ať si jdu na kafe, že to bude dobré. Obvolal jsem rodinu a známé, že máme holku.“ Před třetí odpoledne převezli ženu z gynekologie na anesteziologicko-resuscitační oddělení. To už se muž začínal bát, žena vypadala mizerně, skoro o sobě nevěděla, lékaři a sestry mluvili o tom, že má nízký tlak a vysoký tep, laboratorní testy krve jsou špatné.