Sny o divokém Česku

Nejdříve hladká asfaltka, potom široká lesácká cesta. Nakonec štěrk a konečná: terénní auto stojí před stěnou pokroucených smrků. Květen vrcholí, tady ale prší a z lesa vanou prapory ledové mlhy. Auto je vytopené a je z něj hezký výhled. „Dál musíme pěšky,“ řekne řidič a tváří se spokojeně. Dva muži dopínají červené goretexové bundy a třetímu je jasné, že slotě na jesenickém Keprníku neunikne.

Voda stéká po kmenech a odkapává z listů horských bylin. Do šera se zapichují mrtvé pahýly. Novinář se zahledí k nebi na jejich pokroucené linie a v tom okamžiku mu nohy ujedou na kluzkém kmeni zříceném v kapradí. Dva ochranáři CHKO Jeseníky, kteří ho doprovázejí, taktně mlčí. „To je teda prales,“ uleví si nešika. „Vážně?“ zazní mezi čvachtáním z mlhy. „Tak to je skvělý.“

Národní přírodní rezervace Šerák-Keprník je nejstarší na Moravě. Sahá vysoko a příšerné počasí je v ní standard. Les ve vyšších polohách střídá horská tundra, bičovaná větrem, pokrytá trávou, skalami a zvláštními květinami. Zůstat tady sám v poryvech větru je docela děsivé. Podobně divokých míst v Česku není mnoho. Zdejší divočina je většinou nepřístupná, kdo ji ale viděl, ví, že bere dech stejně jako podobné scenerie kdekoli jinde na světě. Studené pralesy a tundry, divoká koryta řek, bukové nebo lužní lesy.

Cestovatelé za exotikou možná ani netuší, co jim doma uniká. Všechny ty zázraky jsou většinou zasunuté do samého středu národních parků a rezervací a celkově zabírají 0,26 procenta rozlohy státu. Pro srovnání, zalita betonem nebo asfaltem jsou podle studie ministerstva životního prostředí z roku 2009 zhruba tři procenta Česka.

Ta čtvrtina procenta se ale může změnit a v Evropě se to ostatně děje: státy jako Španělsko, Portugalsko či Itálie se na venkově vylidňují a bývalé vesnice buď prodávají v realitkách, nebo zarůstají. Velkým „objevitelem“ krás divoké přírody je paradoxně civilizované Nizozemsko, divoká příroda se vrací do Británie, Německo před pár lety schválilo státní koncepci, podle níž se má rozloha tamní divoké přírody zdvojnásobit na dvě procenta rozlohy země.

Neziskovka Rewilding Europe se snaží v Evropě vytvořit síť divokých či zdivočelých území čítající milion hektarů. I u nás existuje plán. Je teprve na začátku, přišli s ním nedávno aktivisté z Hnutí Duha, zapadá ale dobře do popsaného trendu.

Česko by mohlo částečně zdivočet, do náruče přírody by se mohla vrátit tři procenta území. Divočina by zůstala v národních parcích, objevila by se ale také třeba ve vojenských újezdech a na dalších odlehlých nebo dnes jinak chráněných místech. Mělo by jít o velké plochy, aby příroda mohla fungovat svým vlastním životem. Zároveň by se však otevřela lidem, kteří by jí mohli putovat.

Téma o návratu divočiny do Česka najdete v Respektu 23/2015, který vychází v pondělí 1. června (k dispozici je už o den dříve pro čtečky Amazon Kindle, iPad/iPhone, tablety Android a v audioverzi).