Romány nás trénují v empatii

Dva výjimečné příběhy českých dějin nám musel odvyprávět cizinec. Podle Simona Mawera v tom není paradox, ale hluboký smysl. Jak v životě zakladatele genetiky Johanna Gregora Mendela, tak v příběhu o majitelích brněnské vily Tugendhat, jenž zrcadlí historické turbulence 20. století, totiž spatřil něco, co tam my sami nevidíme. Nejen tyto dvě knihy udělaly z Angličana usazeného v Římě jednoho z nejprodávanějších autorů na českém trhu.

Zajímá vás střední Evropa proto, že pocházíte ze země, která se dlouhodobou politickou stabilitou tak liší od zdejší nesmírně turbulentní historie?
Je to tak. Moje srdce je v Česku. Když se tu rozhlédnu kolem, fascinuje mě, jak turbulentní historie vytvořila úžasné věci. Díky Skleněnému pokoji mě zajímá architektura třicátých let 20. století. Britská architektura z té doby je asi nejnudnější na světě – nekonečné řady domků, jeden jako druhý. Důvod, proč v Británii není téměř žádný volný prostor, jsou tyhle nezáživné domky. A pak člověk přijede do Česka a vidí tu úžasnou představivost v moderní architektuře. Nejde jen o vilu Tugendhat nebo Zlín, ale také domy z přelomu 19. a 20. století, secesi i další styly. Ovšem je mi jasné, že ti, kdo turbulentní časy prožili, by britskou stabilitu brali okamžitě. Ani já bych zdejší peripetie zakusit nechtěl.

Vnímal jste, že nejen ona architektura vznikla díky národnostnímu a kulturnímu kvasu, který ze střední Evropy postupně vymizel?
Velmi. I proto mě fascinuje pokrok, kterého jsme v Evropě dosáhli. Mluvím o ochraně menšin a dalších tématech. A naopak mi vadí, když to někdo za úspěch nepovažuje nebo se tváří, že nic takového neexistuje.

To musíte být znepokojen představou referenda o odchodu Británie z EU.
Jsem zděšen a znechucen. Mám velmi slabé nacionální cítění, navíc vidím Británii jako nedílnou součást evropské kultury a prostoru. Sice sedíme tak trochu stranou, za kanálem, ale čas od času se vložíme do dění. Koneckonců co oslavujeme? Bitvy, během kterých jsme se vydali na kontinent udělat pořádek. A víte, kdo chtěl po druhé světové válce vytvořit Spojené státy evropské? Churchill. A teď? Obávám se, že většina Britů by hlasovala pro odchod z EU.

Proč myslíte?
Protože na Evropu se svádí všechno špatné a lidé tomu věří. Tedy nejen v Británii. Moje žena si na římském letišti kupovala čokoládu a zdála se jí moc drahá. Prodavač jí řekl, že cenu určuje Unie. Moje děti už se na odchod z EU připravují. Napíšete o tom knihu?
Nenapíšu, protože to nemá co dělat s fikcí.

Nepatří ale k odpovědnosti spisovatele pokusit se změnit společnost?
Řada spisovatelů společnosti nastavuje zrcadlo. A jsou knihy, které takhle fungují, ale nejsem si jistý, jestli to má co dělat s odpovědností autora. Autoři si obvykle nesednou a neřeknou si: Teď budu psát v zájmu vyššího dobra. A kdyby si to naplánovali, tipoval bych, že na konci nebude dobrá kniha. Myslím, že z mých knih se tomu nejvíc blíží Mendelův trpaslík: chtěl jsem, aby čtenář zaměřil pozornost k moderní genetice a otázkám, které jsou s ní spojené.

Jako aktuálně diskutované téma o dětech se „třemi rodiči“?
Velmi mi vadilo, jak se o tom psalo: většina lidí nemá tušení, o čem tu mluvíme, a skutečně si myslí, že tyto děti budou mít tři rodiče. Přitom je to tak, že takové dítě bude mít rodiče dva a od třetího dárce dostane mitochondrie, protože jeho matka je má vadné. Eticky se to příliš neliší od situace, kdy se dítěti narozenému s vadným srdcem transplantuje nové srdce od dárce. I o tom všem samozřejmě někdo může napsat a položit si nejrůznější otázky, ale nejsem si jist, že tohle je odpovědnost spisovatele. Když Nabokov psal Lolitu, co tím dělal pro společnost? Ukazoval život pedofila? Přesto jde o jeden z nejúžasnějších románů 20. století. Spisovatelům by mělo záležet na odvyprávění příběhu.

Celý rozhovor čtěte v novém Respektu 15/2015, který vychází v úterý 7. dubna (digitálně je nové číslo dostupné již v neděli po poledni pro čtečky Amazon Kindle nebo iPad/iPhone a v audioverzi)