Příběh Chytrého Hanse

Touha mluvit řečí zvířat, nebo ještě lépe promluvit si se zvířaty lidskou řečí je stará jako lidstvo samo. Nejen mytologie, ale i dějiny vědy se hemží pokusy o její naplnění. Mnozí se domnívali, že ho skutečně dosáhli. Nemá ale přece jen pravdu filozof Ludwig Wittgenstein, který soudí, že „kdyby lev uměl mluvit, nerozuměli bychom mu“? Není schopnost smysluplně komunikovat prostřednictvím jazyka bytostně lidskou vlastností? A existuje vůbec něco jako „bytostně lidská vlastnost“?

V roce 1904 mohli berlínští měšťané obdivovat svérázný spektákl. Vysloužilý učitel matematiky Wilhelm von Osten předváděl svého chovance Hanse, který brzo získal přízvisko „Chytrý“. Uměl pomocí speciální tabulky, na které určitý počet úderů končetinou označoval číslici nebo písmeno, správně počítat jednoduché i složitější příklady, identifikovat osoby, předměty, barvy a tvary, uměl také číst a řadu dalších věcí – pozoruhodných, uvážíme-li, že Hans byl kůň.

Zprávy o Hansových výkonech se objevovaly na předních stránkách světových deníků a není divu: kdyby příroda obdařila koně stejnými schopnostmi jako člověka, mělo by to nepředstavitelné důsledky – od dopravy přes právo až po církevní dogmata; západní svět by zaznamenal otřes a změnu, které by nebylo rovno. Pokud by rozumnou duši měl jeden kůň, dalo by se předpokládat, že ji mají i všichni ostatní (na rozdíl od Hanse pouze nedostatečně vzdělaní) koně, nemluvě pak o ostatních zvířatech! V době, kdy chod společnosti hodně závisel na živé „koňské síle“, šlo o záležitosti nejen etické, ale i ekonomické a kulturní. Diskuse získávaly podobný směr, jakým se ubíralo například abolicionistické hnutí za osvobození otroků o několik desetiletí dříve.