Léky jako byznys

Uprostřed jedné z výstavních síní Britského muzea v Londýně se mezi soškami ze Šalamounových ostrovů, talismany či maskami z Nového Zélandu a dalšími podivuhodnými předměty rozprostírá prazvláštní instalace dvou barevných tkanin. V každé z nich je vetkáno 14 tisíc tabletek a pilulek – zhruba tolik, kolik během života spolyká obyvatel britských ostrovů (jde pouze o léky na předpis, jinak by musela být každá z tkanin čtyřnásobná). Expozice nazvaná Život a umírání pomocí artefaktů z různých koutů světa neotřele ilustruje způsoby, jimiž se lidé vypořádávají s neštěstím, bolestí a utrpením.

Instalaci doplňují fotografie muže a ženy vyprávějících příběh jejich života od dětství přes maturitu, svatební cestu až po narození vnoučat a poslední společnou dovolenou: vystupuje v něm očkování, antibiotika, léky proti bolesti, alergiím, antikoncepce, léky na snížení krevního tlaku… Tak samozřejmě jsou do našeho života vetkány malé rituály polykání tabletek na odvrácení nemoci. Kde však bereme jistotu, že jakákoli barevná pilulka zajistí lepší ochranu než maorské talismany? Nemohou nám dokonce některé moderní léky spíš uškodit?

Zklidníme vaše dítě

Farmaceutický průmysl se rozvinul převážně mimo lékařství – původně v oblasti průmyslových barviv – a od počátku usiluje o maximalizaci zisku. Stojí tak mimo základní etický princip medicíny, totiž netěžit z lidského utrpení. Na rozdíl například od chirurgických operací, jejichž postupy jsou volně dostupné, se léčiva patentují a následně soupeří na trhu.

Nebylo tomu tak vždy. Penicilin, inzulin nebo vakcína proti dětské obrně nikdy patentované nebyly. Jejich objevitelé je považovali za výdobytek pro veřejné dobro a uvědomovali si, že navázali na výzkum svých předchůdců. Patenty se ale postupně šířily: zákon přijatý v USA v roce 1980 umožnil patentování léků vyvinutých na univerzitách (tedy za veřejné peníze) a jejich následný prodej farmaceutickým společnostem, v roce 1994 pak Světová obchodní organizace rozšířila patentovou ochranu léčiv celosvětově na 20 let.