Janukovyč ještě může nasadit Východní frontu

Dohoda mezi prezidentem Janukovyčem a opozicí uzavřená v pátek odpoledne v Kyjevě byla za pár hodin zcela zbytečným dokumentem. Ještě ten večer prezident odletěl na východ země do Charkova. Druhý den jej pak parlament jednohlasně zbavil prezidentských pravomocí. Janukovyč svoje odvolání neuznal, obvinil opozici ze zastrašování vládních poslanců a státního převratu.

Jeho postavení se ale hroutí pilíř po pilíři a není zdaleka jasné, jakými mocenskými nástroji ještě disponuje. Na armádu už podle aktuálního vyjádření ozbrojených sil vliv nemá. Policie a jednotky ministerstva vnitra podle všeho zůstávají na straně vlády: ta má být ustavena do úterý. Kolují nepotvrzené zprávy, že Janukovyč i ministr vnitra Zacharčenko se pokusili odletět do Ruska, ale zastavila a vrátila je pohraniční stráž. Do Ruska ale stihl odletět starosta Charkova a tamní gubernátor.

Janukovyč tedy přichází i o klíčové politické spojence. V průběhu příštího týdne se ukáže, zda je definitivně poražen, anebo zda byl odlet (či útěk) na východ země jen přípravou pro další postup. Jeho situace se může zdát zoufalá - pokud zůstane v zemi, pravděpodobně bude trestně stíhán. Může však využít jedné skutečnosti: toho, že opozice neodolala pokušení naprostého vítězství.  Pro teď jej také dosáhla, ale nemusí to být úplně prozíravé.

Ani na východě země nebyl nikdy Viktor Janukovyč miláčkem davů. Setrvalá podpora jeho Strany regionů podporované důležitými oligarchy (také většinou z východu Ukrajiny) pramení především z toho, že jiné politické strany neměly průmyslovému regionu co nabídnout. Byl pro ně neproniknutelný. Východ země, kde je politická elita úzce provázaná s klíčovou hospodářskou elitou, je svět sám pro sebe. A to stále platí.

Nad odvahou a odhodláním Ukrajinců se tají dech. Fakt, že někdo pokládá život za možnost žít v Evropské unii, je v poměrně euroskeptickém Česku pro mnohé nepochopitelný. Obdiv k vzedmutí tamní společnosti narůstá zejména, když si uvědomíme, čemu čelí. Nejde jen o konflikt s vlastní vládou, ale i s Ruskem, které považuje Ukrajinu za svůj prostor. Ukrajinci ukazují (a nám připomínají), že je právem každého z nás zvolit si svou vlastní cestu. A to nehledě na to, že si mocnost za humny myslí, že jí patří naše svoboda. Možná, že Moskva vlastnila minulost Ukrajiny, teď jde ale o to, kdo bude vlastnit její budoucnost. (Editorial Erika Taberyho)

Politická opozice (zjednodušeně západ země) o víkendu krátkodobě zvítězila - naprosto a bez ohledu na sjednané dohody. Východ země, který navíc na západní polovinu finančně doplácí, se cítí být odstrčený a neposlouchaný. Už teď se ve velkých východních městech zvedá mohutné hnutí pojmenované Východní fronta, které otevřeně žádá roztržení Ukrajiny podél řeky Dněpr.

Separatismus se vždy otevřeně projevoval na západě země, na východě byl doposud tlumený. A právě to je poslední šance prezidenta Janukovyče a vládní politické elity. Hrozba východu země, který nebude loajální k centrální vládě, je jeho posledním politickým kapitálem. Pro nyní už vládnoucí opozici to je totiž ta největší hrozba.

Vzhledem k významu událostí na Ukrajině věnuje nový Respekt 9/2014 tomuto tématu celý blok.Úvodní text shrnuje aktuální vývoj a rozebírá, zda budou ústupky prezidenta Janukovyče protestujícím stačit. Dále zde najdete rozhovor s uneseným a mučeným aktivistou Dmytrem Bulatovem.  

Jeho součástí je i mimořádný text Timothyho Snydera, znalce střední a východní Evropy, se kterým jsme přinesli před pár týdny rozhovor. Původně vyšel na webových stránkách The New York Review of Books a dodává celé situaci na Ukrajině tolik potřebný kontext.