Den pastevce sobů
Jejich kočovný způsob života nedokázal zničit ani sovětský systém, dnes však mají nového nepřítele: plyn. V oblasti, kde žije národ Něnců, najdeme nejen kohout, kterým lze zavřít přívod zemního plynu do Evropy, ale především tu byla objevena nová obrovská ložiska této strategické suroviny.
„Jak může někdo něco takového napsat! Copak jsme nějaká zvířata?“ rozčiluje se pětatřicetiletá učitelka Natalia nad článkem z časopisu Ruský reportér. V něm se autor pozastavuje nad životem Něnců, původních obyvatel Jamalského poloostrova ležícího na severozápadě Sibiře, a ptá se, zda by kočovníky nebylo lepší přestěhovat do rezervací.
Natalia může vyletět z kůže. Sama je napůl Něnka. Do svých šesti let kočovala s prarodiči po tundře se stádem sobů a nocovala v čumu (místní název pro týpí). Než šla poprvé do školy, neuměla sice slovo rusky, zato byla zcela samostatná a rozuměla místní drsné polární přírodě a zvířatům. „Ruská a něnecká kultura se mohou skvěle doplňovat a existovat vedle sebe,“ říká dnes.
Pohled, který zmiňovaný článek nabízí, je i na ruské poměry extrémní. Vyjadřuje nevoli nad tím, že stát do určité míry podporuje původní obyvatele Sibiře, přičemž například lékařská péče, poskytovaná v tundře za pomoci vrtulníků na vzdálenosti mnoha set kilometrů, vyjde státní kasu dost draho. Profitují z toho však obě strany – osady Něnců a jejich pohyb se stády usnadňují Rusům přístup k přírodnímu bohatství Jamalu.
A právě kvůli němu může být budoucnost stejně mrazivá jako zdejší polární noc. Západosibiřské pobřeží ledového oceánu, v jehož odlehlých, nekonečných tundrách Něnci kočují, je totiž cílem obrovské expanze lidí a techniky, pro něž tradice nic neznamenají. Táhne je sem jediné: plyn.
Celý článek si můžete přečíst v novém čísle Respektu, které vyjde v pondělí 15. 8. 2011.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].