Děkuji, že jste mi daroval život

Nebylo těžké odhadnout, ve kterém domě bydlí: jako jediný v ulici měl nájezdovou rampu pro invalidní vozík. Pavla mi přišla – tedy přijela – otevřít dveře a pozvala mě dál. Na klíně držela svého patnáctiměsíčního syna Davida, kterého mi s velkou radostí představila. Znala jsem ji od třetí třídy, před dvanácti lety jsem byla pozvaná na její svatbu a nedlouho poté jsem ji začala navštěvovat v nemocnici: pomalu začala ochrnovat, nejprve nohy a později i ruce se svíraly neuvolnitelnou a bolestivou křečí. Byla jí diagnostikována Wilsonova nemoc, dědičná porucha metabolismu mědi, která nevratně postihuje pohybový aparát.

„Představa, že bychom nikdy nemohli mít děti, byla opravdu velmi tíživá. Trápilo nás to hodně let,“ vypráví Pavla. „Většina lékařů mé dotazy o možnosti těhotenství buď ignorovala, nebo považovala za nehoráznost. Jak si v takovém stavu můžu vůbec dovolit uvažovat o dětech?“

Pavla s manželem nakonec vyhledali pomoc v centru reprodukční medicíny. Vlídně je tu přijali, provedli vyšetření a doporučili metodu umělého oplodnění.

Nechte to na nás
V létě roku 1978 se v Británii narodilo první „dítě ze zkumavky“. Titulní stránky časopisů tehdy zaplavily obrázky embryí, oblíbeným symbolem nového průlomu v medicíně se stal známý obraz Stvoření ze Sixtinské kaple. Metodu vyvinul fyziolog Robert Edwards, který za ni před dvěma týdny dostal Nobelovu cenu, a lékař Patrick Steptoe (již zemřel, a nemohl tedy cenu sdílet).

Od té doby přišly na svět díky oplodnění in vitro (IVF) téměř čtyři miliony dětí a první generace se již postupně stává rodiči. Metoda však s sebou přinesla mnohem více než jen léčbu neplodnosti. Objevují se nové podoby rodiny, kdy se rodiči mohou například stát i lidé stejného pohlaví. Rozšířilo se cestování za umělým oplodněním do jiných zemí. Rodiči se stávají také lidé výrazně starší než v reprodukčním věku. V souvislosti s tím vším se vynořila řada etických otázek, na které neexistuje snadná odpověď. Svědčí o tom i Pavlin příběh.

„Překvapilo mě, jak obtížné je získat informace o celém procesu,“ vzpomíná Pavla. „Lékaři nám dali list A4, z jedné strany byl postup léčby se spoustou odborných termínů, kterým jsem nerozuměla, a z druhé strany ceník, kde zaškrtli několik kolonek: ICSI sedm tisíc korun, prodloužená kultivace dva a půl tisíce, kryoprezervace pět tisíc… Pojišťovna sice hradí první tři cykly léčby, ale tohle jsou výdaje navíc. Nikdo nám ty výrazy nevysvětlil, řekli, ať si projdeme jejich internetové stránky.“

Po hormonální stimulaci se Pavla dostavila na odběr vajíček. Z tištěných informací, které dostala, věděla, že lékaři jich odeberou „několik“. Nenapadlo ji zeptat se, co to přesně znamená. „Myslela jsem, že to budou tak tři čtyři. Když mi dali zprávu o výkonu, kde byl počet 27 odebraných folikulů, nemohla jsem uvěřit svým očím. Požádala jsem, aby neoplodňovali všechna, protože představa tolika embryí mě trochu děsila. Ukázalo se však, že v této fázi do toho nemáme co mluvit, oplodňují se standardně všechna vajíčka, aby se zvýšila šance úspěchu léčby.“ Lékaři Pavle sdělili, že je to čistě záležitostí embryologa a že je třeba mu nechat volnou ruku.

Krátce poté si Pavla měla na kliniku zatelefonovat, zda byl materiál oplodněn a jestli všechna embrya žijí. „Bylo to asi poprvé, kdy mě zaplavila opravdová úzkost. Co když žádné z nich nepřežilo? Když jsem druhý den ráno vzala do ruky telefon, potřebovala jsem, aby manžel byl u toho. ‚Máte jich tady několik,‘ oznámili mi.“ Přesný počet jí nesdělili. „Nemohli prý po telefonu vědět, jestli jsme opravdu rodiče – již ne dárci materiálu, řekli rodiče – a tak to šlo celkem třikrát, než nás zavolali k embryotransferu.“

Celou reportáž si můžete přečíst v novém čísle Respektu 42/2010, které vychází v pondělí 18. 10. 2010.