Čína se směje, Amerika mračí

Na první desetiletí 21. století nebude Západ vzpomínat v dobrém. Oba břehy Atlantiku prožívaly svoje vlastní problémy, kromě toho se ale mezi nimi ještě otevřela propast, takže většinu dekády strávily v nakyslé atmosféře připomínající manželství těsně před rozvodem. Američané přejmenovali French fries na Freedom fries, zatímco Evropané začali v průzkumech označovat Bushovy Spojené státy s jejich Guantánamem, Irákem a velkorysým přístupem k definici mučení za největší hrozbu světovému míru. Obleva přišla s loňskou výměnou v Bílém domě, rozpory v pohledu na svět, ze všeho nejvíce v přístupu k hrozbám klimatických změn, však zůstávají.

Vítejte v Chimerice
Spojené státy vstupovaly do 21. století jako nikým neohrožovaná ekonomická i vojenská síla. O deset let později jsou ponořené ve dvou nekončících válečných taženích s nejistým výsledkem, jejich rozpočet se výší deficitu vyrovná jenom účetním knihám z období druhé světové války a členové americké vlády se ze svých kroků odpovídají bankéřům totalitní Číny, hlavnímu americkému věřiteli.

Dominantní událostí, jež udala tón celé dekádě, byly samozřejmě teroristické útoky v roce 2001, které vešly do dějin prostě jako 9/11. Islamistický terorismus se Američanům, otřeseným bezprecedentním útokem na vlastním území, dlouhou dobu zdál být světovým problémem číslo jedna. Postupně je kromě útoku na Afghánistán a Irák vedl i k omezení občanských svobod na domácí půdě, tajným věznicím CIA a odmítnutí mezinárodních dohod o mučení a Ženevských konvencí. Američané nechytili vůdce al-Káidy Usámu bin Ládina, k dalším útokům na americké půdě už ale nedošlo.

Válka proti terorismu potvrdila rozdíl mezi ochotou k bojovému nasazení v Evropě a na opačné straně Atlantiku. Ovšem i ve Spojených státech jsme byli svědky oslabení ochoty podstupovat válečné oběti. Američané vyslali na bojiště několik stovek tisíc profesionálních vojáků a utrpěli ztráty v řádech tisíců padlých. Zároveň však odmítají zvýšit daně, z nichž se války platí, takže válka v Iráku i Afghánistánu je na dluh. Někteří kongresmani (například Joe Lieberman) opakovaně žádali zavedení válečné daně, George W. Bush byl však prvním prezidentem v historii Spojených států, který během vleklého válečného konfliktu daně naopak snížil.

Vzrůstající zadluženost Spojenách států se stala druhým význačným rysem éry. Na počátku tisíciletí měly USA nulový deficit a směřovaly k postupnému umořování svého dluhu. Na konci první dekády se schodek rozpočtu kvůli válečným konfliktům, domácím mandatorním výdajům, potřebě zachránit v roce 2008 bankovní sektor před kolapsem a rozhodnutí stimulovat ekonomiku v době recese vyšplhal na 1,4 bilionu dolarů, což je téměř deset procent amerického HDP. Kongres kvůli tomu musel několikrát změnit zákon určující nejvyšší povolenou výši státního dluhu. Hlavním americkým věřitelem se stala Čína a ekonomické propojení obou zemí vzrostlo do té míry, že harvardský profesor Niall Ferguson uvedl na scénu termín Chimerica.

Od orla k drakovi
Pokud bude na první dekádu 21. století naopak někdo vzpomínat s radostí, bude to právě Čína. Když na začátku desetiletí sepisovala EU svoji Lisabonskou agendu, bylo její základní ambicí dotáhnout se na Spojené státy. Čína tehdy v podstatě nestála za zmínku jinak než v otázce lidských práv.

O deset let později svět s napětím očekává výsledky bilaterálních jednání G 2 Čína–Spojené státy a britský The Economist v říjnu 2009 píše: „Čína a USA jsou dnes vnímány jako dva téměř vyrovnaní partneři, jejichž spolupráce je klíčová pro řešení světových problémů, od finanční sféry přes změnu klimatu až po šíření jaderných zbraní.“ První desetiletí tohoto století definitivně potvrdilo úspěch reforem započatých před třiceti lety, ztělesněním nástupu nové světové mocnosti byla nedávná monumentální olympiáda v Pekingu.

Čína zaznamenávala soustavně rekordní růst a dokázala pozvednout 300 milionů lidí z největší chudoby. To se nijak významně neprojevilo na tuhosti autoritářského režimu a stavu lidských práv. Naopak, ekonomický vzestup Číny začal poprvé od pádu komunismu v Evropě rýsovat obrysy ideologie představující konkurenci liberální demokracii Západu.

Čína a částečně Rusko stvořily model autoritářského kapitalismu, jež se mnohým může jevit ekonomicky stejně úspěšný.

Francis Fukuyama

, který po pádu komunismu věřil, že liberální demokracie definitivně zvítězila a zbytku světa nezbývá než na její model postupně přistoupit, v prosinci 2009 v deníku The Wall Street Journal prohlásil, že Číňané „dovedli k dokonalosti ekonomický rozvoj v autoritářském prostředí a můžeme tvrdit, že se jim to podařilo rychleji právě proto, že jsou autoritářským režimem“. Na počátku desetiletí také přestalo přibývat demokratických států a v roce 2009 tvoří podle Freedom House demokratické země stejné procento světových států jako v roce 1999.

Čína ovšem nešla nahoru sama. Velký odraz ode dna zažilo Rusko, i když tady jsou věci podstatně méně jednoznačné. Rusové poslední dekádu mohou datovat úplně přesně od 1. ledna 2000, kdy vrávorajícího Borise Jelcina vystřídal v Kremlu malý muž s pevným krokem, Vladimir Putin. Bývalý rozvědčík KGB dostal zpět pod státní kontrolu ropný průmysl, který tvořil a tvoří oporu ruské ekonomiky a nesmírně těžil z rekordních cen ropy po většinu desetiletí až do finančního kolapsu v roce 2008.

Putinovský režim ustoupil od nesmělých demokratizačních reforem svého předchůdce a nahradil je doktrínou „svrchované demokracie“, tedy jakési mírné svobody kontrolované z Kremlu, který neváhá nechat ztlouct opozici jen proto, že na ulici projevuje nesouhlas.

Celý článek najdete v Respektu 52/09.