Až naprší a uschne

I když se to po týdnech dešťů nezdá, z české krajiny mizejí velké louže a s nimi i žábronožky. Tito vzácní živočichové dokázali přežít z dob, kdy se naše území nacházelo na jižní polokouli a den trval 21 hodin. Proti asfaltu a melioracím však evoluční zbraň zatím nenašli.

Voda je tajemný živel, suchozemec jen zřídka nahlédne pod hladinu. Dohadujeme se, jak velké jsou obří krakatice v hlubinách oceánu, je těžké dokázat, že v jezeře Ness nežije příšera – a fantastické bytosti překvapivých rozměrů lze občas nalézt i v kalužích na polní cestě. Jsou to žábronožky, které se na Zemi objevily snad už s prvními trilobity, ale na rozdíl od nich je žádná nepřízeň osudu nedokázala vyhubit, až teprve nyní jim v České republice hrozí vyhynutí. Přesto se letos objevily v lokalitě, kde je dosud nikdo nespatřil – na soutoku Labe s Vltavou. Tomu kusu země se dříve říkalo Tramtárie, a pokud se tam rozhodnete vydat, nechte auto a každodenní zkušenosti tam, kde končí asfalt. Obojí by vám bylo k ničemu.

Stabilita v nestálosti

Kdy žábronožky vznikly, nevíme přesně. Nejstarší nezřetelné zkameněliny, které při troše dobré vůle dokládají jejich existenci, pocházejí ze středního kambria, z doby téměř před půl miliardou let, jednoznačné nálezy ze spodního devonu jsou o 100 milionů let mladší.

Archaická stavba těla každopádně svědčí o tom, že máme čest setkat se s tvorem „ze staré školy“, kdy mnohobuněčný život teprve hledal svůj tvar. Samci žábronožek nesou jako památku na evoluční experimenty párový penis, což lze v živočišné říši mimo žábronožčí příbuzenstvo pokládat za extravagantní výstřelek. A aby nebylo zvláštností málo, žábronožky dýchají nohama, z nichž jim vyrůstají lístkovité žábry (odtud jejich jméno) a plavou břichem vzhůru.

Byly to tehdy před stamiliony let divoké časy: Den trval jenom 21 hodin, oblast dnešních Čech se nacházela kdesi na jižní polokouli a pohled do kambrického moře překonával představy chorobné mysli: hemžilo se to tam červy i obřími členovci. V delirických stavech se zjevující pavouci a hmyz se sice objevili až později, ale jejich starší příbuzní byli daleko odpornější a především větší. Mnohé druhy se snažily uniknout z oceánu do sladkých vod na kontinentech. Nejprve se jednalo o nesmělé pokusy, ale když z moře začali utíkat i dvoumetroví draví členovci před ještě dravějšími hlavonožci, nastal hromadný úprk nejen do sladkých vod, ale i na souš, který vyvrcholil v devonu.

Žábronožky se zabydlely v kalužích, daleko od oceánu, a je jim v nich tak dobře, že se od dob velkého stěhování z moře takřka nezměnily. Během stamilionů let se pouze lépe přizpůsobily hydrodynamickým zákonům a například samice žábronožek letních mají tykadla vytvarovaná do ploch, které fungují jako stabilizační kormidla, zatímco za tykadla složená z baňatých článků jejich devonských příbuzných by se nemusel stydět ani brouk Pytlík.

A tak, zatímco na Zemi vyhynuli trilobiti a dinosauři, přehnaly se doby ledové, rozmnožili se lidé a shořela knihovna v Alexandrii, plavou naznak v loužích křehké žábronožky a filtrují z vody plankton.

Pokračování příběhu žábronožky na této planetě si můžete přečíst v novém čísle Respektu, který vychází v pondělí 6. 9. 2010.