Učitelé přijdou o bič. Maturitní ledy se pohnuly, ale jaká jsou rizika?

Státní část maturity jako středoškolské minimum, které můžete skládat po předmětech kdykoli během čtyřletého studia. Profesní maturita a vedle ní maturita umožňující jít na vysokou. Místo vylosovaných otázek, které fakticky jen shrnují probrané učivo, obhajoba závěrečné práce. To jsou hlavní body proměny maturit, které na základě konzultace v rámci think-tanku Vzdělávání 21 navrhuje nový ministr školství Petr Gazdík.

Za prvé je na místě pochvala. K názoru, že z maturity sestávající ze zaškrtávacích testů a otázek losovaných z pytlíku se o absolventovi a jeho kompetencích pro 21. století mnoho nedozvíme, dospěl myšlenkový trust složený velmi široce. Od rektorů a děkanů přes ředitele středních škol po zástupce učitelských asociací a středoškoláků. To je pozitivní změna. Nejde jen o politické a úřední rozhodnutí. Tím se zvýšila šance na konsensus, a tedy dlouhodobou udržitelnost. Ale pořád jde jen o nápady a možná řešení, která je třeba prozkoumat. Protože mnoho věcí jasných není.

Například možnost skládat zkoušky ze středoškolského minima už během studia je prospěšná. Umožňuje žákům středních škol přizpůsobit studium svým potřebám. Třeba se každý rok soustředit na jednu oblast – angličtinu, matematiku, češtinu – a tedy se na jednotlivé zkoušky lépe připravit. A složit je musí, protože státní část maturity bude vstupenkou k školní části ve čtvrťáku.

Prospěšné je i to, že učitelé přijdou o bič, kterým práskají nad hlavami žáků už od prvního ročníku, aby odstartovali závod, který se ale fakticky běží až jedno dubnové či květnové dopoledne za čtyři roky. Učitelské řeči o tom, že „to bude v maturitě“, nesnáší každý už ve druháku. Teď bude zodpovědnost víc na žácích – podobně jako když skládáte státnice z jazyků, svářecí zkoušky nebo řidičák. Škola a učitel vám mohou pomoci, ale jste to vy, kdo o sobě rozhoduje a nese za sebe odpovědnost. Správná cesta.

Jenže je otázka, jak ty středoškolské „státnice“ budou vypadat. Pořád to bude onen dosti sporný „cermatí“ zaškrtávací test? Podaří se Gazdíkovi přimět Cermat, aby zveřejňoval spolu s výsledky testů informace o tom, co jednotlivé úlohy vlastně ověřují a předem zdůvodnil správné odpovědi? Eliminovaly by se tak dohady a následné soudní šarvátky. Bude nový ministr umět zařídit, aby testy nevyhazovaly žáky na zbytečnostech, jak to pravidelně ukazují analýzy maturitních dat? Nestálo by za to uvažovat i o jiné podobě takových státnic?

Zatím jen cizí jazyky mají důstojnou podobu. Díky novému maturitnímu modelu a rozložení zkoušek do čtyř let by se významně snížilo riziko, že jedna chyba v testu vyautuje velké množství žáků. Ale pořád platí, že důležité není jen to, kdy budeme zkoušet, ale také co a jak. A jak budeme výsledky hodnotit? Prospěl/neprospěl, jak navrhoval ministr Plaga, nebo jinak?

Podobně není marný nápad mít maturitu profesní, kterou bude dělat ten, kdo chce (možná v rámci nástavbového studia) splnit kvalifikační požadavky třeba na pozici městského strážníka, zdravotní sestry nebo úřednice, a pak maturitu, která umožňuje jít na vysokou. Protože dnes středoškoláci, kteří vypadnou opakovaně o bod na maturitním testu, končí se základním vzděláním. Každoročně je jich přes čtyři tisíce. Škoda pro ně, pro společnost i pro trh práce. A stejně dobrý je nápad, že zkoušku můžete dělat opakovaně a mít zároveň lehčí i těžší variantu.

Ale co bude ty dvě úrovně odlišovat? Kdo a jakým způsobem určí podobu zkoušky, aby její náročnější variantu byly ochotné vysoké školy respektovat při přijímacím řízení? Dnes jsou sice výsledky maturit nutnou podmínkou, ale jako ověření kompetencí ji vysoké školy neberou. Předpokládá Gazdík, že úrovně maturity se budou odlišovat jen náročností testu? Zkušenosti s vyšší náročností maturitních testů Cermatu (skončily v roce 2013) byly dost tristní. Nebylo by šťastné, abychom měli dvě úrovně státní části maturity a stejně si všechny vysoké školy platily či připravovaly vlastní přijímačky.

Nejpřínosnější je nápad, že ve školní části se nebudou losovat otázky, ale obhajovat závěrečná práce. Ta může mít jak teoretickou, tak praktickou část, takže je to model maturity, který vyhoví všem. Od odborných škol a průmyslovek po gymnázia. Ostatně to není žádná novinka. Obhajobu práce umožnuje už dnešní maturitní model a mnoho škol ho využívá.

Opět správný postup. Z maturitního vysvědčení se jako zaměstnavatel mnoho nedozvím. Ale z práce ano: co dotyčného zajímá, jestli umí napsat text, jestli si umí klást otázky, jestli zvládne vyrobit a číst grafy a diagramy, jestli umí udělat technický výkres a něco praktického spočítat. To je dobré téma přijímacího hovoru. A při obhajobě (klidně může být na některých školách v cizím jazyce) se komise dozví, jestli a jak zvládá absolvent stresovou situaci, jestli umí mluvit, reagovat na otázky, argumentovat.

Ale opět je tu spousta otázek. Má být školní část maturit založená jen na závěrečné práci? Nemá být přece jen doplněna dalšími zkouškami? Budou učitelé takovou práci umět vést? Sami něco podobného obvykle dělali naposledy na vysoké škole a vést práci není totéž, co učit předmět. Budou potřeba oponentní posudky jako u bakalářek a diplomek? Umíme takovou práci navíc učitelům zaplatit? Jsou schopni to v už tak vysokém nasazení zvládnout?

Otázek je vskutku hodně a jakkoli není současná podoba maturit šťastná, bude lepší na proměnu nespěchat příliš. Těch deset let, kdy se maturity měnily bez varování střelbou od boku, až dospěly ke zkoušce bez respektu, je snad dostatečným varováním.

Autor je spolupracovníkem Informačního centra o vzdělávání EDUin