Proč se školy nemají přizpůsobovat požadavkům trhu

V tuhnoucí volební kampani je každá pozitivní zpráva vítána. Jedna je k dispozici, pokud se podíváte do volebních programů stran a koalic v oblasti školství. Stačí si vzpomenout na minulé a předminulé volby, kdy relevantní strany velmi často volily pro nápravu vzdělávání především cestu represe. Kandidáti se předháněli, kdo bude razantnější. Kvalitu základních a středních škol vyřešíme přísnými a jednotnými přijímačkami. Omezíme počet maturantů, maturitu nemusí mít každý, zrušíme nepotřebné středoškolské i vysokoškolské obory a studium přizpůsobíme požadavkům pracovního trhu.

Něco z toho se stalo, něco ne, ale uplynulá dvě volební období ukázala, že represe sama o sobě moc nefunguje. Jednotné přijímačky máme, podíl maturujících se nezměnil, stav základních a středních škol zůstává většinově beze změny. Výsledky u maturit se zlepšily, ale bylo to spíš administrativními opatřeními spojenými s covidem než tím, že by se zvedly znalosti a dovednosti.

Na druhou stranu ministr školství, ale i podstatná část politické scény pochopili, že podstatně lépe než zákazy funguje podpora. Konečně se významně zvedly platy učitelů, takže je pro vedení škol mnohem snazší ty dobré udržet. O učitelské profesi jako klíčové se mnohem častěji mluví.  Stát investuje do toho, aby učitelé byli schopni ve školách zvládnout stále rozdílnější děti – to je to, čemu se ne úplně přesně říká inkluze.

Pořád platí, že nevyřešených problémů je většina: zmenšení objemu učiva, jazyková výchova pro žáky, kteří nemluví česky, omezená dostupnost profesí, které by pomáhaly ve školách zvládat různější a náročnější žáky. Ale vypadá to, že většina politiků to základní akceptovala. Že bez investic a podpory to nepůjde a represe nevyřeší skoro nic.

Když se podíváme do volebních programů, pak represi a staré mantry najdeme vlastně jen u tří stran – komunistů, SPD a Trikolóry.  Jak se tyhle  tři programy jinak v mnohém liší, v tom základním se shodnou: zrušit inkluzi, to či ono zakázat, učit na školách jen to, co chce pracovní trh. Zajímavé ale je, že větu „upravíme obsah vzdělávání na všech stupních tak, aby odpovídal požadavkům trhu práce“ má v programu úplně jiná strana – Babišovo ANO. Vzhledem k tomu, že u něj je podíl na moci a vlivu velmi pravděpodobný, stojí za to okomentovat návrh, s níž se - myslím - shodne velká část veřejnosti.

Jakkoli vypadá přizpůsobení se požadavkům zaměstnavatelů rozumně, je snaha, aby se vzdělávací systém – něco, co se vyvíjí spíš v řádu desítek let - přizpůsoboval pracovnímu trhu, který se vyvíjí v řádu měsíců a let, z podstaty nesmyslná. Aktuální příklad. Pracovní trh v tuhle chvíli hlásí akutní nedostatek nekvalifikovaných sil do výroby. Pokud bychom měli tu větu o „přizpůsobení se trhu“ brát doslova, pak by zadání pro vzdělávací systém znělo – děti moc neučte, ať vypadnou ze školy co nejdřív a umí toho co nejméně, potřebujeme je u pásu.

Něco takového by nepodepsal nejspíš ani ministr všech průmyslů a řemesel Karel Havlíček. Nedostatek nekvalifikovaných sil do výroby není zadání pro ministerstvo školství, ale spíš pro ministerstvo zahraničí – pustíme sem hned zahraniční dělníky, nebo ne? Navíc nedostatek pracovníků hlásí desítky dalších oborů, jen jsou ty nářky méně hlasité. Máme zásadní nedostatek IT specialistů, lékařů, učitelů, řemeslníků… Jenže příčina není ani tak v chybné struktuře studijních oborů, ale především v razantním populačním poklesu. Do důchodu odcházejí silné ročníky a v těch současných vstupujících do praxe je každý rok o čtyřicet tisíc lidí méně oproti stavu - dejme tomu - před deseti lety.

To se někde projevit musí. Ale tohle je úkol spíš pro ministerstvo sociálních věcí a vládu jako celek. Umíme vylepšit rodinnou a imigrační politiku? Pokud ne, neházejme vinu na ministerstvo školství. Zrovna v tomhle je nevinně. Velká část politické scény to pochopila a nabízí školství spíš rozvoj a investice než zákazy. Alespoň malá radost v jinak dosti zběsilém postfaktickém čase.

Autor je spolupracovníkem Informačního centra o vzdělávání EDUin