Proč profesor Hejný odmítá povinnou matematiku

„Celý život jsem zasvětil tomu, aby bylo matematické vzdělání, ale ne matematické galeje. Proti tomu jsem velice silně. … Udělám všechno, abych zamezil tomu, aby se matematika stala intelektuálním kladivem na děcka,“ řekl pro ČTK didaktik matematiky profesor Milan Hejný poté, co byl jeho projekt oceněn cenou za inovace ve vzdělávání Eduína 2014. 

Když v roce 2012 sezval tehdejší ministr školství Fiala třináctičlennou komisi pojmenovanou „pro reformu maturitní zkoušky“, debatovalo se v ní kromě jiného i o tom, zdá má, či nemá být matematika u maturity povinná. Mezi členy komise byl i současný ministr Marcel Chládek a jeho dnešní stínový protějšek z ODS Václav Klaus mladší. Převládal názor, že maturitní matematika má být povinná, a to ze dvou důvodů. Za prvé strukturuje a buduje myšlení (s tím jsem se ztotožňoval) a za druhé, že co je povinné, to vnímají studenti jako důležité (dlouhodobý argument Václava Klause).

Takže jsem tehdy také hlasoval pro povinnou matematiku u maturity, jen – přiznávám - mi bylo trochu podezřelé, že ti, kteří se opravdu do hloubky zabývali didaktikou matematiky, byli z větší části proti. A to velmi jednoznačně. Ti ale v komisi neseděli, takže většinově povinnou matematiku odhlasovala. Jenže pak se změnily politické poměry, všechno bylo jinak a z tohoto rozhodnutí nic nevyplynulo.

Dnes se, tentokrát z iniciativy ministra Chládka, mluví o povinné matematice znova - a razantní názor profesora Hejného a jeho odmítnutí povinné matematiky u maturity je pro mnoho lidí překvapením. Nejspíš včetně ministra. Jenže tyhle výhrady určitě stojí za to vzít v úvahu. Hejného matematika, která se zatím učí na prvním stupni některých základních škol, patří k několika jednoznačným úspěchům českého vzdělávání.

Dosahuje totiž přesně toho, co chceme od vzdělávání obecně. V Hejného pojetí matematiky se dětí nenaučí vzoreček, aby ho pak aplikovaly na sto a jeden případ ze cvičebnice, ale zkoumají svět okolo sebe; snaží se ho uchopit, pojmenovat a využívat k tomu matematické nástroje.

Jde o opačný proces, než na jaký jsme ve škole zvyklí. Snaží se rozumět světu, učí se klást si otázky a vyvozovat z toho závěry, které se dají převést třeba do rovnic a slovních úloh. Úspěch je to jednoznačný hlavně proto, že taková matematika děti baví, vnímají ji jako důležitou, a tím pádem se toho hodně naučí.

Takže Hejného matematiku si žádají rodiče, chválí ji ministr i učitelé, kteří ji používají, jen pár škol jí odmítá zavést s tím, že je příliš jiná než způsob, jakým učily matematiku doteď.

Svůj odpor k povinné matematice u maturity zdůvodňuje Hejný tím, že matematika, jak ji dnes učíme na druhém stupni základních a většině středních škol, neučí studenty přemýšlet, rozumět světu (což potřebujeme všichni), ale ovládat matematický aparát (což užijí v praktickém životě opravdu jen někteří). Hejný argumentuje tím, že maturita zafixuje výuku matematiky v současné podobě, což jen zvýší nechuť studentů k ní a ve výsledku sníží matematickou gramotnost.

Platí to i obecně. Letos například dojde k drobným změnám ve státní části maturity z češtiny. Zatímco doteď byly testy orientovány na schopnost porozumět textu (to opět užijeme všichni), posunuje se krok za krokem k literární historii, lingvistickému a literárně teoretickému názvosloví (což užijí studenti v řádu procent).

Zatím jde o malé, nepříliš důležité změny, ale máme být na pozoru a opakovat si, že smyslem jakéhokoli vzdělávání je rozumět světu, ne se učit názvosloví. Byť je jasné, že porozumět světu literatury a textů se aspoň bez částečné znalosti historie a názvosloví nedá. Ale myšlení je a musí být vždy prioritní. Celoživotně se živím přemýšlením o textech, jejich analýzou a srovnáváním, ale ani já jsem nikdy nevyužil znalost toho, co je zeugma či metonymie, ani jsem nepotřeboval určit vedlejší větu přípustkovou či příčinnou.

Buďme tedy vděční takové autoritě, jako je profesor Hejný, že tenhle problém pojmenoval. Opravdu není banální a to, zda ho vezmeme v úvahu, rozhodne o kvalitě absolventů už za čtyři pět let.