Z prezidentské volby se stala fraška: jak z toho ven?

Jaký je rozdíl mezi internistou, chirurgem a patologem už jste asi slyšeli. Internista všechno ví, ale nic nemůže. Chirurg všechno může, ale nic neví. Patolog všechno ví a všechno může, jenže už je pozdě. V právních profesích to funguje podobně. Ministerský úředník obvykle píše zákony, podle kterých následně rozhoduje. Soudce si zákony nepíše, ale má poslední slovo při jejich výkladu, protože má větší razítko. Je však vázán tím, co mu přistane na stole, procesními předpisy a v případě volebního soudnictví i dosti přísnými lhůtami. Nejlíp je na tom právní akademik: celý život si čte, píše a učí, na všechno má názor, přitom však o ničem nerozhoduje a nenese žádnou odpovědnost, což ho činí svobodným. O to chytřejší si pak připadá, když se šťourá v rozhodnutích úředníků a soudců a mluví o tom, co se dalo udělat líp. Jsem právním akademikem.

Z přímé prezidentské volby se pátečním rozhodnutím stala fraška, jež svými rozměry daleko přesahuje nejhorší představy svých odpůrců. Místo abychom studovali programy kandidátů, snažíme se ministerstvu vnitra vysvětlit, jak fungují procenta. Otázka už nezní, koho volit, ale zda se vůbec volit bude. Chystají se ústavní stížnosti a odhaduje se, zda Ústavní soud volbu odloží nebo rovnou zruší. Můj úvodní „coming out“ tedy není samoúčelný: může nás hřát pocit, že jsme odhalili něčí chybu, teď je ale čas na všech stranách projevit trochu pokory a prezidentské volbě vrátit důstojnost. Ministerstvo vnitra by k tomu mohlo přispět uznáním chyby, my ostatní tím, že mu ji přestaneme připomínat; občas se i mistr tesař utne.

Zásadní klíč k řešení však nyní mají v rukou odmítnutí kandidáti. Jana Bobošíková, Vladimír Dlouhý i Tomio Okamura by se měli obrátit na Nejvyšší správní soud a ten by měl rozhodnout o tom, že se všichni tři mohou volby zúčastnit. Pokusím se vysvětlit, proč si to myslím.

Kolik podpisů je potřeba

Ústava v čl. 56 říká, že navrhnout kandidáta může každý občan, jehož návrh svými podpisy podpoří nejméně 50 tisíc voličů. Ověřit takové množství podpisů se zdálo být složité, proto si zákon vypomohl statistikou: místo všech podpisů se ověří jen náhodně vybraný vzorek 8 500 podpisů. Pokud se ukáže, že chybovost je menší než tři procenta, ministerstvo chybné podpisy vyřadí z celkového počtu, ale další kontrolu už neprovádí a kandidáta zaregistruje. Pokud je naopak chybovost větší, vezme se ještě druhý vzorek; to aby se ověřilo, jestli v prvním vzorku nebyly nějaké náhodné nepravidelnosti, které by kandidáta poškodily. Jestliže se i ve druhém vzorku potvrdí chyba nad tři procenta, odečte ministerstvo „od celkového počtu občanů podepsaných na petici počet občanů, který procentuálně odpovídá chybovosti v obou kontrolních vzorcích.“

Kolem téhle věty se strhnul celý povyk. Zastánci zdravého rozumu argumentují tím, že musí jít o průměr: pokud je chybovost v prvním vzorku 9 % a druhém 11 %, dá se předpokládat, že celková chybovost všech podpisů je zhruba 10 %. Z celkového počtu podpisů je tedy třeba odečíst každý desátý. Ministerstvo však chybovost sčítá, 9+11=20 %, a odečte tedy každý pátý podpis. Rozdíl je značný, což si může snadno představit i ten, kdo se jinak matematice vyhýbá. Nalijete si dvě sklenice plné vody: z první sklenice vypijete půlku, odložíte ji, a druhou pak vypijete taky do poloviny. Zdravý rozum velí, že vám ještě druhá polovina vody zbyla, ale podle ministerské metody už nemáte nic, protože když se sečte 50 % a 50 %, tak je to dohromady 100 %.

Ale i někteří chytří lidé v mém okolí ministerský výklad hájí: třeba zákon nechtěl jen odečíst proporční část podpisů, ale také potrestat nepoctivé kandidáty tím, že se jim nesprávné podpisy odečtou dvakrát. Zákon prý takový výklad umožňuje. Takový závěr je ale nesprávný: sporné ustanovení totiž nestojí samo o sobě, nýbrž rozvádí zmíněný článek Ústavy, která má vyšší právní sílu. Nelze proto připustit žádný výklad, který by s ní byl v rozporu. Říká-li Ústava nejméně 50 tisíc podpisů, znamená to nejméně 50 tisíc podpisů: kdyby jich navrhovatel přinesl milion a pak se ukázalo, že 950 tisíc z nich nesedí, je to sice na pováženou, ale ústavní podmínku splnil a je nutné ho zaregistrovat. Jestli chtěl někdo hrozbou trestného, tedy nadměrného odečítání předejít falešným podpisům, měl to napsat přímo do Ústavy; běžným zákonem ji měnit nelze. Stranou nechávám, že taková myšlenka není ani rozumná, protože by mohla vést k nekalému „konkurenčnímu boji“. Slyšel jsem už bonmot, že kdyby dotyčný tušil, že se neplatné hlasy budou odečítat dvakrát, vybraným kandidátům by jich s radostí pár tisíc věnoval.

Pokud se tedy shodneme na tom, že chybné podpisy lze odčítat jen jednou, nikoliv dvakrát, nezbývá než vrátit do hry Janu Bobošíkovou, která se tím ocitne nad 50 tisíci. Co ale s dalšími dvěma kandidáty, kteří i tak zůstanou kolem 49 tisíc, tedy těsně pod hranicí?

Lze věřit statistice?

Sám princip, podle něhož se ověřuje jenom část podpisů a z ní se pak činí závěry o celkovém počtu, může někoho vést k protestům. Ústava přeci o ničem takovém nemluví, neměly by se tedy ověřit všechny podpisy? Odpověď záleží na tom, zda věříme statistice. Já ano; pokud se správně vybere vzorek o dostatečné velikosti, lze s pravděpodobností blížící se 100 % tvrdit, že jeho vlastnosti platí i pro celek. Pokud nevěříte, museli byste zapomenout i na spoustu dalších věcí, jako je třeba dnes běžné testování otcovství podle DNA. Také tam se pracuje jen s velmi vysokou mírou pravděpodobnosti, která se sice jistotě blíží, ale nemůže jí dosáhnout.

V předchozím odstavci jsou ovšem klíčová podmínka: že se vzorek „správně vybere“. Někteří kandidáti se už předem netajili pochybnostmi, že se zde otevírá prostor pro možnost manipulaci ze strany ministerstva vnitra. Vskutku, pokud bychom chtěli nějakého kandidáta poškodit, stačilo by udělat malý předvýběr a do vzorků pak zařadit co nejvíce podpisů, o kterých víme, že nesedí. Z kontroly by pak vyšlo značné procento chybných podpisů, které by se – už bez dalšího ověřování – vztáhlo i na zbytek podpisů.

V tomhle ohledu si však ministerstvo zaslouží, slyšíte dobře, pochvalu. Zřejmě si bylo dobře vědomo tohoto slabého místa, proto do procesu zařadilo ověřitelný pseudonáhodný prvek. Vzorky podpisů totiž nebyly vybírány jen tak „od oka“, nýbrž na základě algoritmu, který je v rozhodnutích popsán a který se – což je důležité – vztahoval shodně na všechny kandidáty. Říkám-li pseudonáhodný, není to negativní hodnocení, nýbrž terminus technicus: k tomu, aby tyto algoritmy začaly sypat náhodná čísla, totiž nejprve potřebují jedno (zpravidla velké) vstupní číslo, ze kterého se pak odvodí další; v počítači se k tomu často používá přesný čas. Výhodou je, že tento postup lze zpětně ověřit: je-li zadáno stejné vstupní číslo, následující posloupnost náhodných čísel musí být vždy totožná. Jak vstupní konstantu určilo ministerstvo, v rozhodnutích uvedeno není. Nejlepší by jistě bylo určit ho pod nějakou veřejnou kontrolou, například losováním za přítomnosti všech kandidátů (zmocněnců), což se nestalo. Čistě teoreticky tedy v tomto bodě nelze zcela vyloučit nějaké zneužití na tomto místě, to už bychom se však pohybovali příliš daleko v oblasti paranoidních představ.

Problém je ale v tom, že někde – nejspíš zcela neúmyslně – došlo k chybě. Pokud rozumíte matematice a statistice, nejspíš vás o tom přesvědčí závěry Michala Škopa, podle něhož je pravděpodobnost výsledku, ke kterému ministerstvo došlo, stejná jako kdybyste si třicetkrát po sobě hodili korunou a pokaždé padl orel. Neméně závažné je zjištění Tomáše Peciny, podle něhož postup ministerstva nelze zopakovat: zkusí-li člověk použít algoritmus uvedený v rozhodnutí pro náhodný výběr podpisů, dostane jiné výsledky, než s jakými pracovalo ministerstvo.

Obě tato tvrzení jsou závažná, ale jejich pochopení vyžaduje určité matematické znalosti. Pro mne coby laika je určující něco jiného. Znovu musím připomenout, že statistika uvedená v zákoně je jenom pomůcka, která má usnadnit zjištění, zda navrhovatel přinesl Ústavou požadovaných 50 tisíc podpisů. Dva vzorky, které jsou oba ze statistického pohledu až zbytečně velké, nám mají ověřit, že tato pomůcka opravdu funguje: že lze na základě nich usuzovat o procentu chybných podpisů v celém souboru. To se však může potvrdit jedině tehdy, je-li chybovost u obou vzorků zhruba stejná. Opak je naopak důkazem toho, že statistice nelze věřit! Tedy, abychom byli přesní: statistice věřit lze, ukazuje to však na nějaký problém v použité metodě. V případě Jany Bobošíkové a Vladimíra Dlouhého přitom činí odchylka skoro čtyři procentní body, u Vladimíra Dlouhého 2,2; u všech tří je citelně vyšší než u ostatních kandidátů. Pravděpodobné vysvětlení je v tom, že tito kandidáti odevzdali archy, které se v závislosti na konkrétním sběrači značně lišily co do „kvality“. Protože výběrová metoda nepracovala s jednotlivými podpisy, nýbrž s celými archy, mělo to značný vliv na výsledek: když do vzorku padlo pár zvlášť nekvalitních archů, celkovou chybovost to podstatně zvýšilo.

Samotná rozhodnutí proto ukazují, že použitá metoda není schopna bezpečně určit, zda celkový počet shromážděných podpisů dosáhl 50 tisíc či nikoliv. Pokud bychom neuplatnili součet ani průměr chybovostí, nýbrž tu pro kandidáta výhodnější, do stanovené hranice by Okamurovi chybělo 27 (!) a Dlouhému 420 podpisů. Někdo chytřejší než já by nám měl říci, zda takový rozdíl není v mezích statistické chyby. Pokud ano, nelze tvrdit, že zákonnou podmínku nesplnili.

Co je to neplatný podpis?

Určitá zrada je skryta i v tom, jak jsou podpisy ověřovány. Jde o čistě formální kontrolu: neověřuje se pravost podpisů, nýbrž pouhá existence osob, které se na archy údajně podepsaly. K tomu se používá evidence občanů v základním registru obyvatel, proti níž se kontroluje uvedené jméno a příjmení, datum narození a adresa. Právě adresa přispěla k celé řadě vyřazených podpisů: někdy kvůli tomu, že už nebyla aktuální, jindy protože byla zkrátka jiná ta uvedená v registru. Nejen případ Miloše Zemana, který musel být úředně vyzván, aby opravil dlouhé í v názvu ulice svého bydliště, přitom ukazuje, že řada takových podpisů ve skutečnosti mohla být pravá. Podle judikatury Ústavního soudu má trvalý pobyt primárně evidenční charakter a nutně neznamená, že na dané adrese dotyčný opravdu bydlí. Spousta lidí, kteří bydlí v nájmu, si třeba trvalý pobyt nemění vůbec, aby nemuseli při každé změně žádat o novou občanku. Při vyplňování archů se mohli splést a uvést skutečnou adresu místo té úředně registrované.

Objevily se hlasy, že buď jak buď, takové podpisy je nutné přičíst k tíži navrhovatelům, protože si to měli ověřit. Takový názor ale neodpovídá realitě: kandidáti samozřejmě nemají přístup do základního registru. Jistě, mohli od podepisujících požadovat předložení občanského průkazu, v takovém případě by však nejspíš požadovaných 50 tisíc nenasbíral nikdo. Někteří kandidáti tak v počátku skutečně postupovali, ale záhy od toho ustoupili, protože míra odmítnutí byla neúnosná: podepíšu se vám, ale co je vám do mojí občanky.

Neúmyslným důsledkem je, že nejlépe by z takto nastavené kontroly mohl vyjít někdo, kdo by už od počátku zcela úmyslně podváděl. Místo aby sbíral podpisy, stačilo by si stáhnout data z nějaké veřejné evidence, například z obchodního rejstříku, vyplnit je na archy a podpisy zfalšovat. Tím samozřejmě nikoho nechci navádět k trestné činnosti. Chci jen ukázat, že zjištěná míra chybovosti ve skutečnosti nic neříká o poctivosti a čestnosti kandidátů, a dokonce by to mohlo být i naopak.

V některých zemích, které s podpisy voličů počítají, se proto používá jiný systém kontroly. Volič musí svůj podpis odevzdat nikoliv kandidátovi či jeho sběračům, ale přímo na obecní úřad, který jej ztotožní a ověří. V našich podmínkách by šlo využít systém CzechPointů, které jsou široce dostupné například na poštách a obecních úřadech, případně elektronický systém datových schránek. Je ale zřejmé, že pak by realistická hranice neměla být na úrovni 50 tisíc, ale podstatně níž, což by vyžadovalo změnu Ústavy.

A co teď s tím vším mají soudy dělat?

Pokud se vyřazení kandidáti proti rozhodnutí ministerstva budou bránit, Nejvyšší správní soud musí o jejich žalobě rozhodnout během patnácti dnů. Má přitom jen dvě základní možnosti: buď žalobu zamítne, nebo uloží ministerstvu kandidátní listinu zaregistrovat. Na rozdíl od běžného správního soudnictví mu nemůže věc vrátit k novému, lepšímu rozhodnutí, což je zde logické. Čas běží a volby se nemohou odkládat, zákon proto vyžaduje jasné rozhodnutí.

V případě Jany Bobošíkové je věc jasná. Vyřazena byla jen v důsledku nezákonného rozhodnutí ministerstva; pokud se podpisy spočítají správně, bude jich přes 50 tisíc, je proto nutné ji zaregistrovat. Druhé dva případy jsou jasné méně, ale ministerstvem zjištěný stav není z výše vysvětlených důvodů dostatečným důkazem, že předepsaných 50 tisíc podpisů nebylo předloženo. Nejvyšší správní soud sám si takový důkaz opatřit nemůže: není reálné během dvou týdnů obeslat desítky tisíc voličů a zjistit, zda podepsali nebo ne. Za takové situace mu podle mého názoru nezbývá než aplikovat čl. 22 Listiny základních práv a svobod, podle něhož „zákonná úprava všech politických práv a svobod a její výklad a používání musí umožňovat a ochraňovat svobodnou soutěž politických sil“, a v pochybnostech rozhodnout ve prospěch kandidátů. In dubio pro libertate…

Takový postup by měl i praktické výhody. Tím, že se všem poškozeným kandidátům vyhoví, je vyloučena možnost, aby podali ústavní stížnost, která by věc zejména z časového hlediska zkomplikovala. Její podání sice avizovala jiná neúspěšná kandidátka Klára Samková, opírající se o 1 076 nasbíraných podpisů. Její případ je však jiný v tom, že se k požadované hranici ani vzdáleně nepřiblížila. O tom, že ústavní podmínku nesplnila, tak není žádná pochybnost, a Ústavní soud by měl její stížnost odmítnout. Existuje samozřejmě riziko, že se někdo kvůli nesprávné registraci obrátí na soudy až po volbách, následné zneplatnění by však hrozit nemělo. Registrace je sice důležitou součástí volebního procesu, stanovené podmínky však mají sloužit především tomu, aby se vyřadili uchazeči, kteří zjevně nemají potřebnou podporu a kandidovat by chtěli třeba jen z recese. O tom, kdo bude příštím prezidentem republiky, by však primárně neměl rozhodnout soud, nýbrž voliči.

P.S. Studium práva se prý hodí pro ty, kdo se štítí se krve a neumí ani počítat. Přestože události posledních dnů se zdají tuto konvenční moudrost potvrzovat, nemusí to být vždy pravda. První, kdo problém v ministerských rozhodnutích objevil, byl totiž sotva pár minut po jejich zveřejnění můj fakultní kolega Peter Brezina, člověk s rozsáhlým humanitním vzděláním. Steaky má rád krvavé.

Marek Antoš vystudoval právo a politologii a rád se pohybuje na jejich rozhraní. Na Právnické fakultě UK učí ústavní právo, nejraději se zabývá volebním právem.