Prezidentova libovůle

Česko patří stále mezi země Evropské unie, které mají nejvyšší počet vězňů v přepočtu na jednoho obyvatele. Z tohoto úhlu pohledu je amnestie prezidenta Václava Klause, která dostane z věznic podle odhadů na sedm tisíc lidí, správná. Na druhou stranu prezident demokratické země tu není od toho, aby amnestií napravoval nesmysly v právním řádu. V tuzemském trestním zákonu je jich dost a soudcům často nezbývá než posílat do vězení lidi, kteří tam nepatří.

České věznice jsou přeplněny, ale zejména lidmi, kteří neplatí alimenty, nebo jinak maří úřední rozhodnutí. Většinou si tresty zaslouží, ale spíše ty alternativní, od vysokých pokut, přes obecně prospěšné práce až po exekuce. Václav Klaus sice poslal amnestií tyhle vězně domů, ale je velmi pravděpodobné, že jiní, a nebo ti samí, zase opuštěná místa za drátěnými ploty brzy zaplní. Když už na amnestii spolupracoval ministr spravedlnosti, měl prosadit, aby šla ruku v ruce s rozumnými změnami právního řádu.

U veřejnosti amnestii vůbec neprospěje, že se týká i lidí stíhaných za závažné ekonomické delikty. Za prvé, od přelomu tisíciletí a dob opoziční smlouvy – což byl výmysl současného prezidenta – byli policie a státní zástupci pod velkým politickým tlakem a vyšetřování tunelářů, korupčníků a defraudantů bylo protahováno a často záměrně komplikováno.

Amnestie pro lidi, jako je František Chvalovský, je přinejmenším podivná, ne-li úplně nepřípustná. Je to sotva osmnáct měsíců, co se přístup policie a žalobců ve vyšetřování takových kauz začal měnit. Znovu se otevíraly staré případy jako třeba Mostecká uhelná nebo právě Chvalovského tunely.

Prezident vzal tímto rozhodnutím spravedlnosti vítr z plachet.

Amnestie je ve své podstatě dobrý výmysl. Zejména v zemích, které nemají stabilní právní řád, nebo jejich pojetí spravedlnosti je poněkud pokřivené. Mezi tyto země Česko určitě patří, ale amnestie musí přijít jako součást projevené vůle tento systém změnit.

Ani prezident Klaus, ani premiér Petr Nečas či ministr spravedlnosti Pavel Blažek nedali tuto vůli nijak najevo, ani jeden z nich netlačil na změnu zákonů. Například amnestii Václava Havla z roku 1990 šlo považovat za takový projev, Havel dobře věděl, za co všechno posílal komunistický režim lidi do vězení – a vůbec nešlo jen o politické vězně. Z tohoto úhlu pohledu lze považovat současnou amnestii za jistou libovůli prezidenta a premiéra – i když autor všem, kterých se rozhodnutí prezidenta týká, svobodu rozhodně přeje.