Po návratu ze zahraničí

Je to vlastně všechno v pohodě. Stačí odjet na pár dnů do zahraničí a po návratu si prohlédnout pár webových stránek. Po vládní krizi ani památka. Nejvíce alarmující zprávou je, že se vláda chystá zdražit poplatek za odpady, nejpříjemnější zas fakt, že čeští hokejisté jsou před posledním zápasem v dobré náladě.

Jistě po několika týdnech zdrcujícího čtení o skandálech ve vládě, kterému předcházelo několikaměsíční čtení o  neshodách ve vládních stranách, to může být trochu úleva a nadechnutí k analýze, co se to v Česku děje.

Za chvíli uběhne rok od voleb a nastane čas prvního bilancování. Vláda toho moc nesplnila, například boj proti korupci zůstal tím, čím byl v minulých letech. Hrou s papíry a tvrdošíjném lpění na zachování statu quo v institucích jako policie a státní zastupitelství, aby se náhodou nedostal na klíčové místo někdo, kdo by to s bojem proti korupci myslel skutečně vážně. Samozřejmě s čestnými výjimkami jako je například nový šéf nejvyššího státního zastupitelství, kterému ale politici (jak se můžete dočíst v tištěné verzi Respektu) boj s korupcí komplikují.

Začaly maturity, chudáci studenti dělají nejprve ústní zkoušky a teprve potom budou dělat státní testy. Mohou si vybrat ze dvou možností, lehčí a těžší verze. Problém je v tom, že absolvování maturity v těžší verzi pro ně neznamená žádný bonus při přihláškách na vysokou školu a vlastně vůbec v ničem. Úžasné, jak vymyslet pro děti způsob, aby pochopily, že v životě se jim vyplatí vybírat si lehčí a jednodušší cesty. Třeba tu, že s korupcí se lépe vyrovnáme tím, že zaplatíme (nebo přijmeme úplatek), než tu, že je dobré nebrat a neplatit.

Jde o blog, píši ho narychlo, což jste asi pochopili, a vlastně mě v hlavě leží úplně jiná záležitost. Vracel jsem se teď autem ze Švýcarska. Dálnice skoro prázdné a pan Patizon mi poradil, ať jedu na tempomat. Nastavil jsem ve Švýcarsku sto dva, v Německu pak něco přes sto třicet. Pohoda. Občas jsem předjížděl pomalejší auta a – hlavně v Německu – mě doháněli rychlí řidiči.

V uctivé vzdálenosti za mým kufrem počkali, až dokončím předjížděcí manévr a pak zase dupli na plyn. Potom jsem přejel českou hranici. Nastavil jsem tempomatem sto třicet. Nelžu – při prvním předjíždění se ke mně přiřítilo zezadu auto, pověsilo se mi metr za kufr a začalo blikat, ať nepřekážím. Dokončil jsem předjížděcí manévr, řidič dupl na plyn a když mě míjel, nezapomněl mi po topolánkovsku ukázat, že jsem jednička.

Co je na tom důležité. Nepředjížděl mě žádný namyšlenec v autě za milion, ale otřískaný starý volkswagen se středočeskou značkou. Napadlo mě v ten okamžik, že boj o právo, o jeho vymahatelnost je v Česku prohraný. Manýry urvat si, co můžeš, jsou příliš rozšířené a zdaleka nejsou jen znakem mocných. Pan Patizon říká, že z té drobné příhody nemám být smutný, že svět je vlastně báječný. Je to dobrý kamarád.