Předčasné volby? Proč ne? Ale tentokrát čistší!

Naše současná ústava předepisuje pro dvě komory našeho parlamentu dva odlišné volební systémy. Pro senát většinový, pro sněmovnu poměrný. Ten první se již od počátku beze změny uskutečňuje ve své dvoukolové podobě a nejsou s ním žádné problémy. Druhé kolo je nutné, protože v nedokvašené demokracii, jako je ta naše, by při jednokolové volbě v jednomandátovém obvodě mohla získat až 10% nějaká extravagantní, neřku-li extrémní (celostátně třeba zcela neznámá) skupina, která by následkem rozdrobenosti všech ostatních voličů mezi množství stran, získavších pouze jednociferné preference, zvítězila, ačkoli zdrcující většina voličů by si dotyčného jako senátora vůbec nepřála. Ve druhém kole se prostě volí ten, kdo nejmíň vadí, a to je dobře.

Pozor na jednoduchá řešení

Pokud jde o volby do sněmovny, jsme již snad deset let svědky volání mnohých „prakticky uvažujících“ po zavedení rovněž většinového systému, někdy dokonce jednokolového. Zdůvodňuje se to různě. Dobrými zkušenostmi z tradičních demokracií, eliminací extremistů (zástupný důvod za neschopnost postavit KSČM mimo zákon), lehčím sestavováním stabilních vlád atd. Všechny dosavadní pokusy o příslušnou změnu ústavy čpí bohužel oportunismem dvou velkých stran, podezřelým tím spíše, že jsou velké teprve v krátkém historickém období, že velkými by vůbec nemusely zůstat (od kdy je ČSSD vůbec znovu v parlamentě?). Měl by ale vůbec smysl dvoukomorový parlament, do jehož komor by se volilo v podstatě stejným systémem?

V poslední době se s komentáři, plédujícími pro většinový systém našich sněmovních voleb, roztrhl pytel. Je to jednoduché řešení na současný povolební pat. Jenomže jednoduchá řešení nebývají zdaleka vždy ta nejlepší, zvláště tehdy, když prostředek má nahradit účel. A tím účelem přece je, aby voliči byli co nejspravedlivěji v parlamentu zastoupeni těmi reprezentanty, které tam chtějí mít.

Vliv početné populace

Většinový systém má opodstatnění v dlouhodobě zavedených demokraciích s ustálenou politickou kulturou, kde ta část občanstva, která se soustavně zajímá o politiku, a proto určitě dojde k urnám má nejpozději měsíc před volbami jasno. Navíc jsou to zpravidla státy s velice početným elektorátem (nad 20 milionů voličů, ale spíš více). Různé menšinové názory tam dostávají prostor uvnitř oněch dvou (max. tří) velkých stran, a tak není třeba zvláštních ekologických, liberálních (v původním smyslu pojmu) a podobných stran. Přímá úměra mezi počtem obyvatelstva (voličů) a výhodností většinového systému vyplývá z toho, že procento lidí, aktivně se zajímajících o politiku, je v naší (euroamerické) civilizaci všude celkem stejné. (Podobně jsou v lidnatých státech daleko méně důležité veřejnoprávní instituce, státní podpora kultury atp.: 3% z deseti milionů vydají málo, 3% ze 70 milionů stačí.)

Naopak poměrný systém je namístě v mladém, nevykrystalizovaném politickém prostředí, v takovém, kde „specializované“ názory těžko hledají zastoupení uvnitř velkých stran. Jak dlouho čekali zelení na adekvátní politické zastoupení svých kauz v programech velkých stran, a nakonec se museli – horko těžko – prosadit přes nespravedlivý volební zákon do sněmovny sami. A co liberálové? Už jsou zase (ED) – po mém soudu nespravedlivě – mimo.

Zrušme volební kraje

Potřebujeme rozdělení republiky na volební kraje? Vůbec ne! Každá kandidující strana by mohla mít jeden volební lístek (A4) na který by se – na obě stránky listu – všech 200 (pro jistotu raději 199) kandidátů vešlo. Volič by měl celostátní přehled a kroužkovat by mohl úplně stejně.

Představme si výsledky posledních voleb podle skutečně poměrného systému (jaký předepisuje ústava) s jediným většinovým prvkem, jímž by byla tříprocentní uzavírací klausule. Volební pat? K smíchu! Koaličních variant by byla celá řada, možností rozumných kompromisů rovněž.

Stručně: podle mého názoru by naší republice dnes slušely co nejdřívější volby do sněmovny (z úsporných důvodů nejraději spojené s těmi komunálním a senátními), a to důsledně podle platné ústavy: poměrným systémem (s pouze tříprocentní uzavírací klauzulí); volební zlomky by se řešily poměrně ve druhém skrutiniu, každý poslanecký klub by měl po volbách automaticky minimálně šest poslanců.