Daleká cesta na východ

Jel jsem společně se svým ukrajinským přítelem, který pracuje již 12 let v Česku jako lékař, na návštěvu jeho rodiny ve Lvově.

K hraničnímu přechodu jsme dorazili kolem desáté hodiny večerní. První co mne trochu zarazilo, bylo neuvěřitelně dlouhé čekání. Ač bylo před námi jen asi pět vozů, do jedné hodiny po půlnoci jsme postoupili jen o tři místa. Vystoupil jsem z vozu a v křoví se snažil vykonat malou tělesnou potřebu. Ještě během akce jsem byl lehce šokován náhle se ze tmy vynořivším ozbrojeným pochopem, třímajícím v ruce veliký pendrek.

Na jeho dotaz co zde činím jsem zprvu nevěděl co odpovědět, situace se mi zdála vcelku jasnou, ale poté jsem se mu přece pokusil věc objasnit běžnými evropskými jazyky. Zcela neúspěšně. Ukrajinsky neumím, rusky ani nijak jinak neuměl zase on. Byl jsem následně odstaven sám na jakési silně osvětlené prostranství, ozbrojenec zmizel kdesi v budově. Po půl hodině mi bylo velice nevlídně dovoleno vrátit se do vozu s tím, aby se něco podobného již rozhodně neopakovalo.

Vlastní odbavení probíhalo rovněž na naše zvyklosti zvláštním způsobem.

Nekonečnost celé procedury a hrubé chování je zřejmě samozřejmostí, co mne ale překvapilo nejvíce byl okamžik, kdy jsem vytáhl český pas. Od té chvíle jsem si připadal jako člověk požívající jakéhosi zvláštního druhu imunity. Úředník mi přestal tykat, dokonce se usmál, vrátil mi pas a sdělil, že mě se celá záležitost vůbec netýká. Jinak ale tomu bylo s mým ukrajinským přítelem. Tomu bylo po neuvěřitelně dlouhém výslechu přikázáno, aby odstavil vůz za jakousi bílou čáru, kde byl tento podrobně prohlédnut. Úředníci odešli asi na půl hodiny. Můj přítel, který tudy nejel samozřejmě poprvé, mne poněkud překvapil, když počal přepočítávat naši hotovost v eurech. „Musíme zaplatit, jinak se nás doma nedočkají“, sdělil mi znalecky.

Dali jsme tedy dohromady co jsme měli a čekali. Přišli dva po zuby ozbrojení muži v maskáčích, kteří si kolegu odvedli asi na dvě hodiny kamsi do podzemí, kde pokračoval křížový výslech a prohlídka. Já jsem byl samozřejmě opět ze hry - ponechán blahosklonně ve voze.

Nakonec jsme s prvními paprsky svítání mohli slavnostně vstoupit na výsostné území státu Ukrajina. Nutno ovšem podotknout, že se zřejmě i tady ledy hýbou, neboť kolega se vrátil i s penězi. Bylo to poprvé po dvanácti letech, kdy tudy projel bez úplatku. Podobné věci se děly i cestou zpět jen s tím rozdílem, že s námi cestovala kamarádova tchyně a samozřejmě ani stará paní nebyla ponižujících procedur, tykání a vyhrožování ušetřena.

Mohu říci,že celá zkušenost byla přes nespornou zajímavost krajně nepříjemná a já jsem si celou tu dobu v duchu opakoval, že podobné výlety bych ordinoval čas od času povinně všem euroskeptikům a odpůrcům evropské integrace s jejími volnými přechody, slušností a důstojným zacházením s člověkem, který jede jen s prázdným vozem bez granátu v kapse na návštěvu ke známým…