Boje o porod trvají…

„Čím více určitá kultura společensky toleruje nebo omlouvá agresi a destrukci, tím rušivější jsou její rituály, týkající se období okolo porodu,“ tvrdí známý francouzský obhájce přirozených porodů z řad lékařů Dr. Michel Odent, který se svým týmem už několik desetiletí pečlivě shromažduje výsledky výzkumů srovnávajících bezpečnost i rizika dvou rozdílných porodnických modelů (více informací na www.birthworks.org/primalhealth).

Na veřejnou debatu Týdeníku Respekt nazvanou O svéprávnosti českých rodiček jsem vyrazila se zvědavostí. Poslední podobné jsem se zúčastnila před dvěma lety a předtím mnohokrát v diskusních sálech i před rozhlasovým mikrofonem. Poté mne moje práce od porodnictví zavedla k jiným tématům, a tak mne opravdu zajímalo, kam se věci posunuly. Pro ty, kteří nejsou zcela v obraze, připomenu, že jádrem problému zůstává možnost svobodné informované volby českých žen při rozhodování kde, jak a s kým přivedou na svět své děti.

Při zmíněném debatním večeru proti sobě opět stanuly dva protichůdné názorové tábory: Na jedné straně lékaři, zdůvodňující rutinní medikalizaci porodů hlediskem bezpečnosti, na druhé zastánci porodů bez zbytečných intervencí z řad porodních asistentek a rodičů. Ti druzí přitom nevolají po prosazování přirozeného porodu jako jediné správné alternativy (většině žen lékařsky vedený porod vyhovuje!). Jde jim jen o to, aby nebyly znevýhodňovány a omezovány ty ženy, které bez nadbytečných lékařských zásahů porodit mohou a hlavně chtějí, protože si uvědomují význam takového porodu pro sebe i své dítě. A jde samozřejmě také o to, aby porodní asistentky mohly bez diskriminace vykonávat svoji profesi.

Skutečnost, že podobné požadavky v zemi náležející do Evropské Unie stále ještě vyžadují tolik pozornosti a energie, je poněkud absurdní. V okolních zemích porodnické systémy dávno fungují na principu poptávky a ženy si vybírají z bohatého menu nabídky služeb. Rodí v porodnicích a na klinikách, v porodních centrech i porodních domech a mnohde v různé míře dokonce i doma, samozřejmě za předpokladu náležité přípravy a návazné lékařské péče v případech nečekaných komplikací. V těchto zemích si porodní asistentky a lékaři práci rozdělili. Porodní asistentky přejímají plnou zodpovědnost za nekomplikovaná těhotenství a porody v nemocnicích i mimo ně a poskytují ženám na míru ušitou primární péči. Lékaři zůstávají odborníky na patologie. To vše za spolupráce zdravotních pojišťoven. A nutno dodat, že perinatální statistiky se tu od českých nijak podstatně neliší, a porodnická péče, neplýtvající lékařskou kvalifikací na péči o zdravé ženy, je výrazně úspornější.

Ačkoliv na debatě přítomný právník jednoznačně potvrdil, že po legislativní stránce nic nebrání tomu, aby se model svobodné volby a rozdělených kompetencí ujal i v České republice, zástupci lékařů přesvědčivě ukázali, že změnám nakloněni nejsou. Nejhouževnatěji bránil stávající pozice nejstarší porodník, přiznávající padesátiletou praxi. Jeho opakované výkřiky typu „Já jsem proti!“ výstižně dokreslovaly skutečnost, že diskuse o budoucnosti českého porodnictví se bohužel nedrží ani odborných faktů, ani výsledků výzkumů. Zastánci rozdílných názorových směrů hájí především svůj osobní názor. O budoucnosti českého porodnictví tak bezprostředně rozhoduje lidský faktor.

Je to vlastně docela pochopitelné. Každý model zdravotnické péče vychází ze znalostí a z osobního přesvědčení těch, kdo tuto péči poskytují. Způsob přijímání této péče záleží na informovanosti, zkušenostech a osobním přesvědčení těch, kdo ji přijímají. Pokud se představy poskytovatelů a příjemců služeb rozcházejí, záleží na demokratičnosti zdravotnického systému, jak se s rozpory vyrovná. Čím demokratičtější zdravotnický systém, tím větší respekt k právu pacienta na výběr poskytovaných zdravotnických služeb, resp. na jejich informované odmítnutí.

A zde se dostáváme k odpovědi na otázku, kterou organizátoři debaty vyslovili v jejím názvu. Svéprávnost českých rodiček u nás nelze hodnotit systémově. To, zda žena v České republice dostane šanci porodit dle svých představ, zatím závisí na její asertivitě a odhodlání bránit svá práva a také na tom, kdo a kde jí bude porodnické služby poskytovat. Rozhodne-li se pro služby samostatných porodních asistentek, bude si muset připlatit, protože zdravotní pojišťovny jednoznačně hájí mocenskou pozici a zájmy lékařů.

Znovu se tak potvrzuje, že skutečná svoboda a možnosti volby nevyplývají z legislativních možností, nýbrž především z každodenních „norem“ slušnosti, vstřícnosti a tolerance při bezprostředním kontaktu člověka s člověkem.

Ti, kdo dnes mají moc v rukou nad budoucností českého porodnictví, by měli zvážit, zda totalitnímu rozhodování o druhých lidech už přece jen neodzvonilo. Tím spíše, jde-li o tak intimní záležitosti, jako je potřeba rozhodovat o vlastním těle a touha udělat z hlediska vlastního svědomí to nejlepší možné pro své dítě na samém prahu jeho života.