Opět strašně aktuální Havel

Thunovská ulice na pražské Malé Straně stoupá prudce vzhůru a končí u schodů vedoucích nahoru na Hrad. V zářijovém úterý se dá tedy spolehnout, že provoz tu zajišťují jen skupinky šourajících se turistů. Venkovní dveře jednoho ze starých domů ovšem nejsou otevřené pro ně. Vedou do temné chodby a pak do přízemní místnosti, kde má rozlehlou pracovnu jedna z nejznámějších tváří nedávno zavřené Knihovny Václava Havla, spisovatel Jáchym Topol.

Tento úzký dvoupatrový dům kousek od Zámeckých schodů koupil před šedesáti lety jeho otec Josef a později v něm bydlel se svým přítelem Vlastimilem Harapesem. „Táta se bál, že mu dům zabaví estébáci, a proto na Harapese, člena komunistické strany, polovinu přepsal. Přitom uzavřeli ústní dohodu, že to Harapes před svojí smrtí přepíše zpět na mě a bratra. To on pak skutečně splnil,“ vysvětluje Topol, jak k majetku přišel.

Dům je zařízený jako kdysi, když tu jeho otec krátce před srpnovou invazí 1968 začal bydlet a jeden pokoj nahoře v patře vyhradil i svým dvěma synům. Ti v domě střídavě bydleli a později tu s přáteli vyráběli samizdat. Teď dům působí dojmem tichého opuštěného prostoru z nějakých zapomenutých časů a Topol sem každé dopoledne chodí psát. „Teď konečně mám čas dopsat svůj obrovský esej o životě a díle George Orwella. Je to 25 stránek. Vycucávám tady k tomu jeho životopisy, je to mravenčí práce, všechno jsem načetl – všechny deníky a romány včetně těch pěti nepovedených, které vydal před Farmou zvířat,“ říká. Po třetí hodině odpoledne s psaním končí, zamíří pro malého syna do školky, půjdou na hřiště a navečer domů.

„Kromě toho mi nakladatelství Torst vydává sebrané básně a díky odchodu z knihovny mám po dlouhé době čas napsat i nějaké nové. Takže jsem teď nezaměstnaný básník, což je nejkrásnější povolání – dokud vám nedojdou prachy,“ říká Topol. Pak dodá, že ten čas se asi blíží, takže uvažuje o prodeji domu. „Je třeba se postarat o opravy a v naší rodině není nikdo, kdo by na to měl čas,“ říká Topol a trochu na důkaz popisuje svůj nejbližší program. „Zítra letím do Kolína, Bonnu a Düsseldorfu, kde budu mluvit u příležitosti německého vydání knihy V noční tramvaji. Čítanka Václava Havla, kterou jsme v knihovně udělali jako poslední věc. Pak budu týden na veletrhu ve Frankfurtu představovat svoji poslední knihu.“

Kvůli cestě do Německa odmítl pozvání z Broumova, odkud mu psali, že v městském vzdělávacím centru pořádají debatu k Havlovu devadesátému výročí narození a rádi by ho měli jako hosta. Nebo pozvánku z Nového Boru, kde chtěli, aby dorazil na uvedení výstavy k devadesátinám Havla. „Taková pozvání dostávám obden,“ říká Topol na důkaz, že o Havla je mezi lidmi i léta po jeho smrti stále velký zájem.

Můj Havel

Nečekaný jarní konec Knihovny Václava Havla, zavedené instituce s více než dvacetiletou tradicí určené k šíření Havlova odkazu, způsobil mezi vděčnými příznivci nejdůležitější české osobnosti naší doby šok a mnozí ještě nepochopili, proč vlastně knihovna skončila.

„Je to dokonalá ukázka toho, že i dlouho fungující instituce se dokážou velice rychle zničit,“ říká k tomu Topol. Sám patří k početné skupině Havlových přátel, kteří příčinu konce vidí ve jmenování ekonoma Tomáše Sedláčka novým ředitelem. „Za třináct měsíců, co to vedl, nic nepřinesl, jen spoustu vizí a představ o Václavu Havlovi jako původním světovém filozofovi přinášejícím lásku a dobro. Tolik jsem vyrozuměl já. Ale nerozuměl jsem, kam Tomáš s touhle vizí vlastně míří, a myslím, že tomu nerozuměl nikdo.“

Když se proti nesrozumitelnému řízení nového šéfa začali ozývat nespokojení dlouholetí zaměstnanci, mezi něž Topol patřil, reagoval Sedláček rozhovory v médiích, kde o nich mluvil jako o porcelánových lidech a o knihovně jako o instituci, kterou je třeba vzít pražské kavárně a dát lidu.

Topol vedl v té době s Erikou Zlamalovou klub knihovny, kde se dělaly pro lid téměř každodenní diskuse nebo přednášky, nebo sledoval, jak jeho kolegyně Barbora Grečnerová ze sekce vzdělávání udržuje kontakty se stovkami středních škol po celém Česku, které pak do knihovny jezdily. „Byly to smečky mladých lidí z celé republiky, základ různorodého společenství, na které jsem byl zvyklý už v Chartě 77,“ vysvětluje Topol, proč se v té době přidal k téměř dvěma desítkám kolegů, kteří podali na protest proti Sedláčkovi a jeho vedení knihovny výpověď.

„Moje chyba byla, že jsem o situaci v knihovně s Tomášem nemluvil osobně a víc do detailu. Ale dělali jsme s Erikou v rámci klubu dvacet, pětadvacet pořadů měsíčně, a to je takový zápřah, že vás pak už moc nebaví za někým chodit. Navíc Tomášovi to říkali ostatní – Andula Freimanová, Tomáš Hájek –, ať se z toho Havla nestane v jeho režii jenom komercionalizovaná figurka.“

A co mu zpětně viděno měl tenkrát říct on sám? „Že dělá chybu, když uvěřil, že je jakýmsi vykladačem Václava Havla. A další v tom, že se neumí podívat sám na sebe kriticky do zrcadla jako manažer. Byl ale tak posedlý svými vizemi, že by s ním o tom možná ani mluvit nešlo,“ krčí rameny Topol.

Pokud tedy Havel ani tak nebyl „původní světový filozof přinášející lásku a dobro“, co tedy byl? Co považuje Topol za nejdůležitější odkaz, který stojí za to šířit dál?

„Ačkoli tkání jeho divadelních her byla absurdita, groteska a měl smysl pro legraci, nadsázku, mystifikaci, tak zároveň v politických věcech byl absolutně vážný,“ říká Topol. „Můj Havel je obrazem člověka, kterému je něco přes čtyřicet a přicházejí za ním komunisti se sdělením: Buď dostaneš pas a můžeš odjet do Ameriky, do Francie, budeš tam mít svoje hry, cestovat z kongresu na kongres a vykládat o svých právech, nebo půjdeš do komunistického vězení, nevíš, na jak dlouho, možná tam dokonce umřeš. A on si zvolil to vězení. To je dneska neuvěřitelné. Sám jsem byl poprvé na osmačtyřicítce v sedmnácti letech a vidím dodneška ten temný kriminál, ten smrad, strach ze spoluvězňů, a on do toho dobrovolně šel. Byl to opravdu strašně statečný člověk.“

Na otázku, jak úspěšně se dá o této statečnosti vyprávět lidem po padesáti letech, Topol říká: „Tento jeho životní postoj, to braní důležitých věcí vážně byl náš program v klubu knihovny. A zjistili jsme, že na základě tohoto programu, který se pak rozvětvil do stovek pořadů, jde dnes vybudovat celé velké společenství. A to je úžasné. Když jsem měl přednášky pro školy, tak jsem chtěl, aby studenti a studentky měli v hlavě tenhle otazník: Jak bych se zachoval já, kdyby šlo zase do tuhýho. A ono jde, protože jsme se vrátili do doby, kdy se zase vycenil ten krvavý ruský chřtán, takže Václav Havel začal být zase strašně aktuální.“

Vždycky v nevýhodě

Havlovy nedožité devadesátiny provázejí i méně naléhavé události – třeba rostoucí obava jeho přátel o osud kultovního Hrádečku. Jeden z nich, bývalý hudebník Plastic People a Garáže Jan Macháček, pověsil nedávno na Facebook fotografie na důkaz, že bývalá chalupa Havlových, jedno ze středisek disentu a místo konání undergroundových koncertů, pustne. Na střeše roste mech a kolem zdí nezadržitelně bují zeleň.

Naživo to není tak dramatické. Mech roste na každé druhé střeše v okolí a zatímco dříve udržovali Havlovi výhled ze dvora volný, teď nechává majitelka a Havlova druhá žena Dagmar Havlová růst před domem husté keře. Na plotu visí fotografie z roku 1994, kde první Havlova manželka Olga pozoruje před domem čerstvě vysazenou lípu. Teď po třiceti dvou letech místo zastiňuje velký košatý strom.

Dagmar Havlová po smrti svého muže Hrádeček před Havlovými přáteli a pamětníky zavřela a nikoho tam nepouští. Kdysi častý návštěvník chalupy, trutnovský rezident Martin Věchet, je však k nynější majitelce shovívavý. „Nechává tam stříhat trávu, pečuje o to, sama tam ovšem nejezdí. Nechce se mi o tom mluvit, ale je to její majetek. A pokud si usmyslí, že tam udělá penzion, tak je to její věc. Ten dům si pořídili Václav s Olgou a chápu, že ona k tomu místu nemá vztah,“ říká zakladatel a organizátor legendárních hudebních trutnovských festivalů Věchet. 

Když chce Věchet demonstrovat, že na svého kamaráda a „náčelníka“ Václava Havla myslí, volí jiné téma. Rozmluví se o pamětní desce, kterou by chtěl konečně vyvěsit na zeď svého domu na trutnovském náměstí, který koupil kdysi po revoluci v malé privatizaci, když se rozprodávaly státní obchody. Na té desce by měl být podle jeho představ citát, který Havel pronesl v roce 2007, když byl slavnostně na pódiu Věchetova festivalu dekorován na zmíněného indiánského náčelníka. Na posílení dojmu sahá Věchet do skříně, odkud vytahuje věc, nad níž by muzejníci zaplesali – Havlovou rukou psaný projev, který si „náčelník“ při odchodu z pódia složil do zadní kapsy u kalhot a pak ho Věchetovi daroval.

„Zápas s šejdíři, tupci, vrtichvosty, cyniky, kariéristy a mafiány neskončil. Zápas o slušnost nikdy nekončí, protože slušnost je vždycky v nevýhodě,“ čte Věchet v pokoji s výhledem na náměstí finále proslovu a netají se nadějí, že tímto do kamene vyrytým citátem naštve místní radniční politickou kliku, s níž dlouhé roky válčí.

Asi nejvíc Věcheta mrzí, že před deseti lety neprosadil svůj nápad přejmenovat po Havlovi hlavní trutnovský bulvár. „Byl tam vchod do pivovaru, kde Havel parkoval svůj mercedes, je tam pošta, odkud volával do Hlasu Ameriky, a místa, kde míval konspirační schůzky,“ vyjmenovává Věchet a pohotově bere návštěvu na prohlídku havlovského města. Ke zlatnictví, jehož pronájem také vydražil v privatizaci začátkem devadesátých let a které ho dodnes, jak říká, živí. Nebo k poště, která je už přestavěná, takže kabinky, odkud obávaný disident rozmlouval s redaktory podvratného amerického rozhlasu – a kvůli horku si nechával otevřené dveře, takže lidi buď v panice spěchali z doslechu, nebo zkoprněle poslouchali, už beze stopy zmizely. Nebo k hospodě, kde pro Havla uspořádal koncert podzemních zakázaných kapel. „Nechceš vzít ještě na sídliště? Tam bydleli mí rodiče, u kterých Havel občas po našich společných tazích přespával,“ navrhuje Věchet a po odmítnutí zkouší v hromadě věcí uprostřed svého pokoje najít poslední model festivalového trika s Havlem. Domlouval se o tom nějak s majitelkou havlovské ochranné známky Dagmar Havlovou? „Ne, ale ona by neměla žádné námitky,“ říká Věchet. „Zatím jsme nikdy neměli žádný problém. Mám ve skříni spoustu dopisů od Václava a používám jeho citáty. Osobních dopisů, které psal mně. Doufám teda, že jsem chráněná osoba.“

Osobní příběh

Boj za Havla však v Trutnově nevede jen buřič Věchet, který radnici ovládanou ODS dráždí peticemi proti těžbě kamene a dalšími věcmi. Když přijel do Trutnova v roce 2011 na návštěvu vrchlabský učitel dějepisu Ivo Farský, také mu bylo divné, že ve městě, kde Havel trávil tolik času, nenese nic jeho jméno – žádná ulice, náměstí ani jiný prostor. Vyptával se známých, proč se město chová k bývalému prezidentovi tak nevšímavě, a slýchal o nezájmu vedení radnice.

Zašel tedy za dlouholetým starostou Trutnova Ivanem Adamcem z ODS a oznámil mu, že má nápad, jak zvýšit turistickou návštěvnost města, a že mu během pěti minut vysvětlí detaily. A pak mu předestřel projekt naučné stezky po místech, která by připomínala Havla. „Adamec zbrunátněl a odmítl to se slovy, že nemají s Havlem nic společného a že nebude po ulicích tlouct žádné cedule. Pak mě vyhodil,“ vzpomíná Farský.

Tím si ověřil, že město jeho nápad nechce, a rozjel vlastní akci. Začal obcházet lidi, kteří se s disidentem a později prezidentem setkali, a sbíral jejich výpovědi. Dozvěděl se tak o řemeslnících, kteří jezdili na estébáky důkladně střeženou Havlovu chalupu něco opravovat, nebo o prodavačce z knihkupectví, která Havlovi schovávala tehdy nedostatkové zboží – nově vyšlé a zájem vzbuzující knihy – a rafinovaně na ně dávala jiné maskovací přebaly. Nebo příběh tehdy jednoho z mála trutnovských přechodů pro chodce, kde si místní esenbáci dali záležet, aby Havla načapali, jak přechází mimo nakreslené pruhy, a napařili mu pokutu. Anebo příběh místního občana Antonína Maniny, který se o chalupu staral v době nepřítomnosti Havlových a jemuž policie jednou z pomsty tak dlouho kontrolovala tlak v pneumatikách, až byly kvůli neustále upouštěnému vzduchu pod limitem a on musel platit pokutu.

Farský, který Havla osobně neznal, vše sepsal do mikropříběhů, které chtěl nabídnout návštěvníkům města. Když ale pak celou věc probíral s Havlovým sousedem z Hrádečku a kamarádem Andrejem Krobem, tak ho prý Krob upozornil, že starosta Adamec má pravdu: Trutnov opravdu není městem Václava Havla, ale rozhodně je městem Ferdinanda Vaňka, jak zní jméno hrdiny z Havlovy divadelní hry o trutnovském pivovaru.

Tak vznikla Stezka Ferdinanda Vaňka, jejíž návštěvníky neměly vést po památných místech informační cedule, nýbrž rozdávané brožury. To nakonec hrálo Farskému do noty. Nevstřícnost města pojal jako připomínku bolševických zákazů a rozhodl se vyrobit brožuru ke své stezce tak, aby připomínala samizdat. Zajel dokonce kvůli tomu do pražské Libri prohibiti, knihovny zakázané literatury, kde si nechal ukázat samizdatový časopis, protože do té doby nikdy žádný neviděl. Napodobil grafiku a brožury vytiskl za své doma na kopírce.

Když se snažil udělat plánek trasy, tak přemýšlel, jak by si s tím poradil sám Havel. Farský se spojil s lidmi z Knihovny Václava Havla, ti mu našli v archivu plánek, který Havel kdysi nakreslil pro jednu ze svých návštěv, a podle toho pak svůj plánek vytvořil. Jako pomyslnou třešeň na dortu vymyslel hru na konspiraci: k „samizdatové“ brožuře se mohl zájemce dostat jedině po zakoupení kávy v konkrétní trutnovské kavárně. A v roce 2018 vyrazili na stezku první návštěvníci.

„V té době to byla jedna z mála věcí, která v Trutnově připomínala Václava Havla,“ bilancuje dnes svůj projekt Farský. Později pak vedení města ještě s Adamcem v čele přejmenovalo Revoluční ulici kolem Úpy na nábřeží Václava Havla. Těsně po covidu se domluvila skupina přátel kolem Evy Holomíčkové a vyjednala s vedením místního pivovaru, kde Havel necelý rok pracoval, že na jeho zeď vyrobí velký podpis Ferdinanda Vaňka stylem, jakým se podepisoval Havel, plus neonové srdce.

Projekt vaňkovské naučné stezky zaštítilo po volbě nového starosty v roce 2021 město a starost o ni převzalo městské informační centrum. Brožura dostala své druhé vydání, které je k mání v kanceláři centra – tentokrát už bez samizdatové úpravy a konspirace. Farský je však spokojený. „Jako staromilec bych samizdatovou podobu uvítal, ale jsem rád, že to funguje. Ostatně dnes, kdy už se město k Havlovi hlásí, nemá hra na nějaké tajemno smysl.“

V roce 2023 pak na Havlovo nábřeží přibyla socha Havla vycházejícího ze sálu kina od známého sochaře Michala Gabriela, která také připomíná trutnovskou příhodu: estébáci hlídající Havla se jednou obávanému disidentovi svěřili, že by rádi navštívili v kině jeden film, jenže nemůžou, protože ho musejí hlídat. Takže řešením by bylo, kdyby šel do kina Havel a oni by pak museli jít s ním. Havel souhlasil.

Ivo Farský učí ve Vrchlabí o Havlovi ve druhém pololetí deváté třídy a připouští, že trochu bojuje o zájem dětí, které už řeší odchod na střední školu nebo učiliště. „Za nejdůležitější považuji v Havlově příběhu život v pravdě, tedy že si za vším stál, i když věděl, jaké to bude mít nepříjemné následky,“ říká učitel. „A platilo to i po roce 1990. Myslím si, že dnes by k některým lidem ve vládě nemlčel.“ 

Čím se tedy snaží upoutat zájem při výkladech o Havlovi? „Jeho osobním příběhem. Že říká v totalitním systému něco, za co může být odsouzen. To je v dnešní době těžko k pochopení. Žáci se diví, proč to říkal. Přijde jim to zvláštní, ale dokážou to pochopit a ztotožnit se s tím.“

Furt se děje tolik věcí

S něčím takovým neměl nikdy problém další Havlův soused a kamarád z Trutnovska, za kterým je nutné vyjet do zákrut Janských Lázní, kde už se naplno zvedají svahy Krkonoš.

„Vyhýbám se mluvení o Havlovi,“ říká v kuchyni svého bytu třiaosmdesátiletý Bohdan Holomíček. „Nebaví mě pořád dokola říkat, kdy jsme se seznámili a jaký byl.“ Zkouším namítnout, že jsem se nepřijel zeptat, jaký byl, a zajímá mě spíš, jak se bez Havla daří jemu, Bohdanu Holomíčkovi. „Dobře se mi daří,“ zazní od kuchyňské linky.

Nikdo nemá z Hrádečku a tamního rodinného prostředí Václava a Olgy Havlových intimnější fotky než právě Holomíček, který to měl ze svého rodiště v Mladých Bukách k nejslavnější disidentské chalupě pouhé tři kilometry. Když tedy nedávno skládala hudebnice Aneta Langerová na přání Výboru dobré vůle Píseň pro Olgu, obrátila se právě na Holomíčka, jestli by jí nepůjčil své fotografie Olgy. „Pověsila si je nad klavír a podle nich skládala,“ říká Holomíček.  

Vyučený elektrikář, který fotí „odjakživa“, i když živit se tím mohl začít teprve po revoluci, bydlí už přes půl století v bývalé vrátnici centrální výtopny pro Janské Lázně, u níž jsou i dva byty. Kamarádi ho kdysi zlákali, aby tam šel s nimi pracovat, a k místu elektrikáře bylo i toto zvláštní bydlení. „Je tu teplo, nemusím se o nic starat, je to pro mě docela ideální,“ vysvětluje Holomíček a dodá, že akorát s ním tento ideál nevydržely už tři manželky.

Velké kuchyni dominuje psací stůl a dvojice velkých monitorů, na nichž Holomíček prohlíží svoje fotky. Kousek od bytu parkuje svoji dodávku, ve které jezdí fotit nebo na výstavy a kde dodnes na svých cestách přespává. Naposledy s ní cestoval do Drážďan, kde v galerii nEUROPA chtěli vystavit jeho fotografie Havla. „Nebral jsem jim dlouho telefon, tak přijeli za mnou. Ti, co mají výdrž, jsou odměněni,“ prohodí vesele Holomíček. Pak poruší svůj úvodní závazek nemluvit o Havlovi a dodá, že pro všechny je „ten fotograf, co fotil Havla“, a že mu to trochu vadí: „Já jsem neudělal kariéru díky známosti s Havlem, ale díky tomu, že jsem vydržel dlouho fotit. Ale jsem rád, že jsme se znali.“

Havel prý jezdíval do výtopny tak jednou za měsíc, občas vzal někoho s sebou, třeba Pavla Landovského. V roce 1988 začal Holomíček stavět v sousední vesnici vlastní dům, půjčku ale musel po letech vrátit, protože nepokročil dál než k suterénu. To platí pořád. „Nemám čas a peníze to dodělat. Kolem se furt děje tolik věcí! A problém je, že jsem mohl bydlet tady. Prý mě odtud nemůžou vyhodit.“

V poslední době začal fotografovat nedalekou stavbu dálnice, která dorazila do Trutnova a míří k polské hranici. Zaujalo ho kdeco, třeba stavba jednoho z mostů a změny, které ta akce za sebou nechává. „Mám tam k tomu vztah, jezdil jsem do těch míst a teď si uvědomuji, jak se to tam změní. Je to převratný okamžik,“ hodnotí dálnici.

Od loňského února má v Janských Lázních stálou výstavu v bývalé tančírně Lesanka, která se bude bourat a Holomíček dostal od majitelů nabídku, ať si tam do té doby pověsí fotografie. Tiskne je na obyčejný papír, ten dá do průhledných desek a postupně je na zdech obměňuje.

Kromě výstav dělá rád projekce a několik z nich rovnou předvede i návštěvě – sérii fotografií na jedno téma doplněné hudbou nebo výkladem. „Jen to nesmí být ukecaný,“ upřesňuje. Pak uvolní své pracovní křeslo a trvá na tom, aby se návštěva pohodlně usadila, pouští projekci Olgy Havlové z fotografií nafocených hlavně za normalizace na Hrádečku. Po ní záběry ze svého života nebo prašnou cestu v polích u Trutnova, kterou fotí už roky. Na konci prohlásí, že dělání podobných krátkých projekcí svých fotografií má rád. „Je to nádherný pohled, koukat, jak to lidi sledují,“ říká.

Doma věnuje hodně času péči o svůj archiv, ofocuje a digitalizuje své staré fotky. „Zvládl jsem jich už asi padesát tisíc a zbývá mi jich pět set tisíc. Z nakladatelství mi nabízeli, že to udělají studenti. Ale to nechci, musím to vidět,“ sděluje a suše dodává: „Asi to už nestihnu.“