Stává se z Česka beznadějně zpátečnická země?

Žijeme v době, kdy vzrušenou debatou ohledně pět tisíc kilometrů vzdálené mořské úžiny lze strávit v hospodě celý večer a cestou domů se tomu nikdo nebude divit. Dramatická situace v Hormuzském průlivu zablokovaném americko-izraelskou válkou proti Íránu skutečně zasahuje do našich životů způsobem, který přesahuje dosavadní zkušenosti žijících generací. Nejde z něj bezprostřední děs, jenž známe z obrázků Kyjeva obklíčeného Putinovými tanky v roce 2022. Hormuz je daleko, málokdo ví, jak vypadá a co konkrétně se tam vlastně děje. Přesto vliv na naše životy může být pro příští roky fatální. 

Analytici varují, že pokud se Amerika s Íránem nedomluví a úžinu, kudy prochází pětina světového obchodu s ropou, brzy neotevřou, neodrazí se to jen na vysoké ceně pohonných hmot do našich aut. Vážně hrozí i další věci – třeba zásadní nedostatek leteckého benzinu a následné omezení letecké dopravy. Nebo nedostatek umělých hnojiv s těžko odhadnutelným dopadem na ceny potravin. 

Vliv těchto událostí na naše peněženky a životy se bude přirozeně odvíjet od konkrétního zvyšování cen a nedostatku toho či onoho zboží v nejbližších letech. Už teď je ale z krize kolem Hormuzu jasné, že se v současném rychle se měnícím světě dostáváme do nebezpečné závislosti na nepředvídatelných jedincích v čele několika států disponujících našimi nejpoužívanějšími energetickými surovinami anebo schopností přerušit cestu těchto komodit na náš trh. 

Jak se o tomto klíčovém ohrožení diskutuje v českých novinách, rádiu, televizích, na sítích? Jak rozumíme příčinám toho, co se děje, a poučení, jež nám to nabízí? Nakolik zkoumáme možnosti věci zasahující tolik do našich životů ovlivňovat a spolurozhodovat o nich? Jak se snažíme posilovat naši rozhodovací nezávislost v ekonomických a energetických otázkách, nezávislost, která souvisí i s naší svobodou? 

Zase bude dobře

Když dostal jeden z ekonomických analytiků minulý týden od Respektu otázku, jak by mělo Česko reagovat na krizi spojenou s blokádou Hormuzu, nabídl radu, že by „se mělo víc zaměřovat na snižování energetické náročnosti a odstřihnutí importu energetických komodit – primárně fosilních zdrojů – z nestabilních světových regionů“. Začněme odzadu: existují dnes na zeměkouli „stabilní regiony“, odkud se vyváží ropa a plyn? Donedávna to byly USA, avšak nejpozději od letošních plánů jejich prezidenta zaútočit na členský stát EU a vzít si kus jeho území silou, to už neplatí. Rusko? Špatný vtip. Blízký východ? Kvůli tomu to přece řešíme. Více či méně autoritativní režimy ve Střední Asii? Zapomeňme. Pokud tedy dáme stranou kapacitně značně omezené Norsko, tak stabilní světové regiony, do nichž bychom se měli po odstřihnutí od těch nestabilních vypravit pro ropu, neexistují. Takže zbývá pracné snižování energetické náročnosti. 

Nemá smysl se tvářit, že tady jsme na nějaké snadno přístupné půdě. Šetření energiemi je komplexní problém spojený se změnou zákonů, politickou odvahou říkat nepopulární věci a často i potřebou zatnout zuby v domácnostech i firmách. Speciálně Česko to dobře zná, o příliš vysoké energetické náročnosti svého průmyslu mluví už třicet let, leccos se podařilo, ale hodně se toho ještě udělat musí. Nepřipadá to někomu povědomé? 

Mělo by. Málo pojmů, jež k nám dorazily z Bruselu, hýbe českou politikou tolik jako unijní green deal, který je v tuzemské politické debatě málem za veřejného nepřítele číslo jedna. Přitom nejde o nic jiného než projekt, jak zbavit Evropu toho, před čím se i tady teď běžně varuje – před závislostí na fosilních palivech dovážených z nestabilních regionů, kvůli nimž teď máme strach, co všechno se na nás po blokádě Hormuzu vyvalí.

Sám green deal přitom neznamená konkrétní procenta snižování emisí, omezení spalovacích motorů či topení v domácnostech. To řeší legislativní normy s jinými názvy (především balíček zvaný Fit for 55). Ty mohou jistě obsahovat řadu překonaných jednotlivostí, které je třeba změnit nebo i zrušit. Green deal je víc idea spojená s budoucností, v níž bychom měli být méně závislí na podivných lokalitách, jako jsou skály kolem Hormuzu, fašistické Rusko nebo trumpistická Amerika, a méně zranitelní ve schopnosti odhadnout, jaké budeme platit příští rok ceny za potraviny nebo jestli bude možné dopravit se někam letadlem. 

Česká politická diskuse ale jako by běžela mimo tuhle tvrdou realitu. Green deal, tedy v podstatě ono analytikovo „snižování energetické náročnosti“, tady není logickou vizí pro budoucnost, ale nebezpečným „zeleným fanatismem“, který podstatná část české politiky (a šmahem celá současná vládní elita) požaduje rovnou zrušit, místo aby se chtěla podílet na jeho dotvoření, změnách, zlepšení a využití v praxi. 

Green deal je v Česku postrachem, který se dá vypouštět mezi neinformované, dezorientované obyvatelstvo, děsit ho zdražováním, které pak se samozřejmostí sobě vlastní přijde jako součást závislosti na ropě, a pak uklidňovat, že jen co najdeme nějaký ten stabilní region na dovoz ropy, bude v naší kotlině zase dobře. 

U nás ne!

Navíc schopnost porozumět základním souvislostem a srovnat si příčiny s následky se neprojevuje pouze kolem nebezpečné závislosti na dovozech ropy. Momentálně se v Česku odehrává velmi zvláštní boj o to, jestli při neustálém hladu po elektřině za rozumné ceny a nedostatku výrobních kapacit bude u nás možné stavět něco tak přirozeného a ekonomicky rozumného, jako jsou elektrárny na výrobu energie z větru. 

Vláda Andreje Babiše komplikuje slibně rozjeté zjednodušení pravidel na výstavbu větrníků a neustále proti nim popuzuje obce a veřejnost. V parlamentu se nyní projednává novela stavebního zákona, do níž se poslanci vládní SPD snaží propašovat pozměňující návrhy, které by výstavbu větrných elektráren v Česku de facto znemožnily.

Drahá elektřina a nedostatek ropy budou dost možná součástí nestabilní doby, do níž jsme vstoupili. Nakolik na ni bude Česko, ta země inženýrů, schopné s rozumem v hrsti reagovat, jako kdyby bylo najednou ohrožené.