Rocky? Po jedné takové dělovce by Stallone ve skutečnosti lehnul, říká Osička

Těsně před svou šedesátkou jste televizní publikum bavil výkony v soutěži StarDance …když hvězdy tančí, teď těsně před sedmdesátkou máte za sebou operaci páteře. Splácíte daň za léta strávená v boxerském ringu?

Určitě. Trénoval jsem strašně moc, přeháněl jsem to, neuměl jsem se zastavit. Tehdy se to tak nehlídalo jako dnes. Ale jak říkal Saint-Exupéry, člověk musí nosit nějaké břemeno. Když vrcholový sport děláte poctivě, tak si prostě časem ublížíte.

Vy jste se ale dřív než boxu věnoval právě tanci, jako teenager jste v rodném Moravském Žižkově chodil do slováckého kroužku.

To ale nebyl taneční kroužek. Každá vesnice na Moravě má folklor, a když mi bylo patnáct roků, přihlásil jsem se, protože kdo chodil v kroji, mohl pít víno a lidem bylo úplně jedno, kolik mu je. Trošku jsem se tam naučil polku a valčík, ale tanec byl pro mě až na posledním místě, bavilo mě hlavně popíjet vínečko s kamarády, občas si i zabékat ve sboru, když byla velká chasa. Oni krásně zpívali a já jsem békal.

A pak jste začal boxovat?

S tím jsem začal už těsně před folklorem. Měl jsem hodně energie a s kamarády jsme dost zápasili, byl to takový volný styl. Kluk z vedlejší vesnice chodil na tréninky boxu v Hodoníně a řekl mi, že by mi to taky mohlo jít, když jsem takový živý. Tak jsem začal pravidelně dojíždět na kole do Hodonína, je to osmnáct kilometrů, takže to byl dobrý trénink. Zjistil jsem, že box je sice těžký, ale pěkný sport. Chodilo tam hodně fyzicky zdatnějších Romů, kteří mi dávali najevo, že jsou lepší. Zpočátku byli. Ale pak jsem se natolik vytrénoval, že jsem je všechny porazil.

Vínečko vás ale provázelo dál, koneckonců kolem vaší rodné obce jsou samé vinice. Nevadilo to vašim trenérům? 

To mě tedy provázelo, ale trenéři to nevěděli, v tom věku jsem ještě tolik nebumbal. Rostl jsem, dřel a pořád vyhrával. V osmnácti jsem začal boxovat za slovenskou Skalicu, ta byla kousek od nás. Ve slovenské národní lize jsem během roku vyhrál osmnáct zápasů za sebou. A pak na mistrovství republiky v Olomouci si mě všiml trenér Dukly Alexander Bögi. Zrovna jsem narukoval na vojnu, věděli, že mám dobré výsledky, tak jsem šel k nim do Olomouce. 

Takže se z vás stal armádní sportovec?

Rok jsem byl záklaďák, pak jsem jim to podepsal a stal se na pět let placeným vojákem Armádního střediska výchovného sportu Dukla Olomouc. Nedělal jsem nic jiného, než trénoval a zápasil. Projeli jsme turnaje po celém světě, soupeřili s vynikajícími Kubánci a Rusáky, jezdili jsme boxovat i do Švédska, Finska nebo Turecka. Tvrdí byli východní Němci, jak zobali bobule, měli takhle narvaný pracky.

To jste věděli, že berou doping?

Tak to bylo vidět na těch jejich svalech, s těmi jsme se vůbec nemohli měřit. Nám doktoři dávali akorát céčko.

V roce 1979 jste skončil bronzový na mistrovství Evropy. To byl váš největší úspěch?

Víc si vážím bronzu z mistrovství spřátelených armád, jak se tomu říkalo. Ve Lvově totiž startovali i mistři světa a medailisti z olympiády, já porazil Kubánce Luise Martíneze, který měl bronz z her v Montréalu. I když mi hned na začátku rozdrtil dva zuby. 

Ulice není ring

Pak ale ve vaší stoupající kariéře přišel rychlý pád. Na olympiádu v Moskvě jste se nedostal kvůli nevyrovnaným výkonům a v roce 1981 vás z Dukly vyhodili. Co přesně se stalo?

Byl jsem bouřlivák a v té době jsem se poznal s bohémou, jejíž volný život mě fascinoval. Třeba olomoucký malíř Jiří Džordž Stejskal: to byl takový Rasputin, nosil dlouhé vlasy, fousy, kožený kabát až na zem, pil, řval, bavil se a maloval. Na rozdíl ode mě nebyl vůbec na nikom a ničem závislý, mohl si dělat, co chtěl. Nebo další malíř z Uherského Hradiště Tom Měšťánek, můj výborný kamarád, taky se na nic nevázal. 

Zatímco vy jste byl, dneska bychom řekli, profesionální voják s pevným režimem.

Byl, a dokud jsem vyhrával, tak mi dávali volnost. S kluky jsem třeba odjel na strážnické slavnosti, tři dny jsme tam řádili, i když už jsem měl být dávno zpátky v Dukle. Napsal jsem jim telegram, že jsem si opařil ruku a že se vrátím, až se uzdravím. Jenže oni za mnou do Strážnice poslali sanitku, že mě odvezou na odborné vyšetření. Naštěstí jsem si předtím ruku natřel česnekem, až mi z toho naskákaly puchýře, čili mi to prošlo. Když jsem se rozpil, zapomněl jsem na všechny starosti a neuměl jsem přestat.

Nedocházelo vám, že tím ohrožujete svou sportovní kariéru?

Dneska samozřejmě nechápu, jak jsem mohl takhle hýřit. Mohl jsem být v boxu mnohem lepší, ale už je to pryč. Aspoň jsem pak mohl víc malovat.

Co konkrétně ukončilo vaši sportovní kariéru?

Jednou jsme vyrazili s Džordžím a dalším malířem Tondou Kročou do Prahy. Vyprovázeli mě v noci rovnou z tahu na vlak, měl jsem jet brzo ráno na státní soustředění. No a před hotelem Alcron začal najednou Džordží nadbíhat dvěma děvčatům, že by je chtěl namalovat. Jednu plácnul po zadku a vtom na něj vyběhli z hotelu dva borci. Vletěl jsem mezi ně, chlapovi jsem zasadil ránu, šel rovnou k zemi, klasické K.O. Když jsem ho křísil a otevřel jedno oko, na které mohl vidět, podíval se na mě a heknul: Osička! Byla to blbá náhoda, boxoval za Pragovku a mně hned došlo, že tentokrát neuteču. Počkal jsem na policajty, ti z občanky zjistili, že jsem armádní sportovec, odvezli mě do Krakovské, proklepli si mě a hned odlifrovali na soustředění do Teplýšovic. Přijel jsem tam nevyspalý, ještě jsem měl v sobě hodně alkoholu, ale stejně jsem ve sparingách všechny porazil. Měl jsem obrovskou formu. Ale po pár dnech za mnou ráno přiběhl Franta Venclovský s výtiskem Svobodného slova, kde vyšel článek Ulice není ring!.

Ten Venclovský, který jako první Čech přeplaval kanál La Manche?

Jo, dělal u nás maséra. V novinách se psalo o tom mém průšvihu. Odvezli mě ze soustředění domů, od boxu jsem dostal roční distanc, v armádě mě degradovali a poslední rok jsem v Dukle místo boxování hlídal sportovní halu. 

Když člověka potká takový průšvih, může ho to obrátit na správnou stranu. Jak jste to měl vy?

Já měl naopak povahu, že když už jsem měl malér, tak jsem si ještě přidal. Odstěhoval jsem se do Prahy a dál závodně boxoval. Z Dukly jsem přestoupil do Uhelných skladů, tam sbírali lidi, kteří jinde neuspěli. Z prestižního armádního důstojnického klubu jsem skončil na úplném klondajku. Abychom si přivydělali, jezdili jsme s uhlím a roznášeli ho putnami. Pak mě to přestalo bavit, živil jsem se jako vyhazovač v diskotéce na Štvanici, taky jsem hlídal karbaníky.

Karban byl ale přece za minulého režimu ilegální. 

Hrálo se tajně po bytech všude možně po Praze. Scházeli se tam movití lidé a taky zloději, zelináři, taxikáři, řezníci, Olaši. Já pouštěl lidi dovnitř a pak hlídal krabici s penězi, aby po ní někdo neskočil.

Co když to někdo zkusil?

No tak jsem mu dal přes hubu. K tomu všemu jsem tedy ještě trénoval mládež v boxu.

Maluj, co maluješ

V roce 1987 jste se podílel na natáčení boxerského filmu Pěsti ve tmě. K němu jste se dostal jak?

Režisér filmu Jarda Soukup se chodil dívat na box do Lucerny a tam si mě vyhlédl. Dělal jsem sparing partnera Markovi Vašutovi, půl roku jsem s ním trénoval nácviky, figury, špičkově se to naučil a zahrál to líp než ti slavní herci v zahraničních filmech.

Sylvester Stallone jako Rocky se vám nelíbil?

Ten dostává pořád obrovské rány zleva zprava, hlava mu lítá sem a tam, dostane milion úderů a dál stojí, to je přece úplný nesmysl. Po jedné takové dělovce by ve skutečnosti lehnul.

Dnes je z vás oblíbený malíř. Váš dědeček byl umělecký řezbář, maminka ve volném čase malovala. Kdy jste v sobě vy objevil vlohy pro výtvarné umění?

Už jako děcko jsem si maloval do památníku, v mládí jsem navštěvoval lidovou školu umění v Břeclavi, ale hlavní impulz přinesly až mé návštěvy ateliérů malířů. Jiří Sozanský chodil pravidelně na box do Lucerny, spřátelili jsme se, poznal jsem taky Ivana Komárka, sochaře Vojtu Adamce, hodně jsem čerpal od zmíněného Toma Měšťánka.

Měšťáněk i Sozanský strávili valnou část umělecké kariéry zachycováním okolních i svých vlastních běsů. Vy ale malujete většinou idylické scény, proč?

Moc nevěřím tomu, že by se svět mohl zlepšit, ale chtěl bych ho tak lidem ukázat. 

Loni jsem poprvé na výstavě v Galerii Toyen viděl vaše obrazy, na kterých zachycujete i válku nebo utrpení zvířat.

To jsem lidem naopak namaloval pro výstrahu. Aby věděli, co nemají dělat. Chci teď namalovat les, který by byl pěkný, a vedle něj pro srovnání les zničený člověkem.

Své obrazy vystavujete už přes dvacet let a také je prodáváte, lidé si od vás mohou dokonce objednávat obrazy na konkrétní témata. Co po vás nejvíc chtějí?

Fandové boxu chtějí box, jiní lidé krajiny, lesy, teďka třeba maluju hodně stromů. Malování stojí hodně peněz, a kdybych neprodával, tak bych nemohl malovat, to je jednoduché. Moje největší potěšení je, když maluju krajinu, koně a psy – pokud možno bez lidí. Nejvíc radost mi udělal Tom Měšťánek, když mi kdysi řekl: Maluj, co maluješ, je to výborný.

S boxerskou kariérou jste skončil už v osmadvaceti letech. Závodil jste jako amatér, nemrzelo vás nikdy, že jste si za minulého režimu nemohl vyzkoušet profesionální dráhu? 

Skončil jsem brzo, ale stejně jsem stihl tři sta pět zápasů. V čtyřiasedmdesátém na venkovní exhibici ve Vídni, kde vedle ringu zpíval Karel Gott, za mnou po zápase přišel jeden pán, který tam utekl ze Slovenska, a nabídl mi, abych v Rakousku zůstal taky, že bych mohl boxovat profesionálně. Bylo mi osmnáct, měl jsem doma kamarády, vínko, tréninkovou trasu kolem vinohradů, po které jsem běhal s činkami, k životu jsem nějaké peníze vůbec nepotřeboval. Ani dnes mě nezajímají: potřebuju je jen na malbu. Tak jsem mu to odmítl a udělal jsem dobře. Kolem profesionálního boxu je bahno, lidi by mně třeba nabízeli peníze, abych prohrál, a to bych se jim teda pěkně poděkoval, jak to umím (pan Osička si u těchto slov levou rukou praští do pravé dlaně – pozn. red.).

Jako trenér jste vychoval řadu boxerů, třeba několikanásobného mistra republiky Ladislava Kutila, který si prý osvojil váš rukopis. Jak se takový boxerský rukopis pozná?

Jde o správnou techniku, vytočení těla, postoj na nohou. Já jsem vyhrával side-stepy: vytočíš se do strany, nakročíš, hákem ho biješ, utíkáš do strany a zase z ní zaútočíš. Láďa Kutil je ale na rozdíl ode mě všestranný, hodně mu dal taky ping-pong, tenis, lyže. Mě zajímal jen box. 

I přes operaci páteře dál denně trénujete a vaším cílem je dostat za dva roky na olympiádu do Los Angeles talentovaného Kryštofa Vondráčka. Co pro to musíte udělat?

Je to daleká cesta. Musí vyhrát republiku, nominovat se na mezinárodní turnaje a tam se nominovat na olympiádu. Teď bude mistrovství republiky v Havířově, startuje v kategorii do šedesáti pěti kilogramů a má jich jen šedesát dva. Přitom chlapi na těch šestapadesát shazují ze šedesáti sedmi, osmi, to je jeho velká nevýhoda. Makáme na tom, až si občas musím vzít hasák a přitáhnout na sobě ty šrouby, co do mě dali.

Proč dnes o našem boxu není na rozdíl třeba od juda moc slyšet?

Box u nás stagnuje, chybějí nám medaile z Evropy, ze světa, z olympiád. Za mě bylo víc dobrých boxerů, takže byl větší výběr. Hodně dobrých typů nám teď bere MMA, kde jsou větší peníze a rychlejší sláva. Box se musíš učit dlouho, trvá čtyři pět roků, než začneš trochu svítit, zato v MMA můžeš už za rok za dva stát v kleci v O2 areně. 

Kdyby vám bylo zase dvacet jako Vondráčkovi, chtěl byste si zápas MMA zkusit?

Klidně bych to zkusil, ale mně připadá, že je to potupný sport, není tam moc důstojnosti. Když jsou chlapi v sobě na zemi a jeden má zabořenou hlavu v žíněnce, druhý ho mlátí zleva zprava a snaží se ho dobít. Já mám rád elegantní box, sport gentlemanů: žádný mlácení, jedna přesná rána a je hotovo.

Má box něco společného s malováním?

U malování musíš mít stejně jako u sportu trénink, abys na něj měl každý den dost síly. Když mám v malování přestávky, jsem pak nervózní, jestli se pak znovu napojím, proto mám doma neustále připravené plátno s barvami. Na tom mistrovství republiky v Havířově mě čeká výstava obrazů o historii boxu, v říjnu budu vystavovat průřez svou tvorbou v Praze v Galerii Lapidárium, to budu mít k sedmdesátinám. Chci teď hodně malovat přírodu, romantiku, ale občas tam lidem hodím taky pár bezdomovců, aby věděli, co se kolem nich děje.

Takže na vernisážích bude zase vínečko?

Určitě, ale já už popíjím málo. Víra v Boha mi pomohla si uvědomit, že člověk nemá pít, aby se opil, ale aby se povznesl. Narodil jsem se proto, abych byl na světě nějak užitečný, a ne abych ten život promrhal. Už třicet pět let tady v Karlíně sypu pravidelně ptactvu do krmítek, to je můj sponzoring. A oni mi zpátky dávají sílu: když přijdu do parku, přiletí ke mně všechny ty různé sýkorky a další druhy, je pěkné je pozorovat a cítit to z nich.