Film týdne: S Chalametem si na své přijdou hlavně Dylanovi fanoušci

Loňský dokument Nejhvězdnější noc popu ukázal natáčení slavného songu We Are the World v roce 1985. V několika výmluvných záběrech však náhodou také zachycuje cosi podstatného z charakteru Boba Dylana, slavného písničkáře, nikdy naplno nepojmenovaného, o to mystičtějšího. Sociální nejistotu, zřejmou neurospecifičnost, kvůli níž během kariéry nejednou působil „trochu jako hajzlík“, slovy Joan Baez z nového filmu Bob Dylan: Úplně neznámý. Právě tohoto Dylana se pokouší jinak klasický příběh o proměně výjimečného talentu ve hvězdu, jež změnila pop-music, dotknout.

Zachycuje pár určujících let po jeho příchodu na newyorskou scénu. Dramatický oblouk se klene od začátků v klubech, po legendární vystoupení na folkovém festivalu v Newportu v roce 1965, kde vyměnil akustickou kytaru za elektrickou a „zradil“ tím tradiční folk. Když odmítl zpívat „Časy se mění“, potvrdil právě tato svá slova. Titul filmu je vypůjčen z písně Like a Rolling Stone z přelomového alba Highway 61 Revisited. Dylan v ní zpívá o (vlastní) vykořeněnosti, věčném bezdomovectví, možná vytoužené neviditelnosti. Legendární černé brýle jsou součástí promyšleného kostýmu hvězdy, stejně jako motorka. Jsou však i bariérou mezi ním a světem. Film tak nabízí Dylana jako záhadu i hudebního génia, což potvrzují nábožné pohledy svědků jeho cesty. Od přítelkyň, po hudebníka Petea Seegera, jemuž nakonec zlomí srdce hudební „zradou“. Pak jsou tu však záblesky Dylana-člověka: nekompromisního, sobeckého, ambiciózního, s očima upřenýma na cíl, jímž je být Bobem Dylanem.

Vytváření identity je tu vedle zlomu hudebních ér druhým zásadním motivem. Scénář je možná až zbytečně doslovný, vyvažují to však Dylanovy básnivé písně, které ve filmu dostávají nadstandardní prostor. A Timothée Chalamet v hlavní roli. Je chválen hlavně za to, že Dylanovy písně sám zpívá i hraje. Ještě líp se mu ale daří často potemnělý, vzdorující Dylanův pohled úkosem, který naznačuje tápavost i sebejistotu. Tím legendu nasvěcuje trochu jinak, přesto si na své přijdou spíš Dylanovi fanoušci než ti, kdo by chtěli poznat víc Roberta Zimmermana.