Ficova kremelská praxe

Vždy je zdravé si přiznat, kdy se člověk mýlil, co si neuměl představit, a přesto se to stalo. Je pak možné si z toho vzít i nějaké poučení, i když mnohdy člověk své chyby opakuje. Před patnácti a více lety by mě nenapadlo, že si Spojené státy zvolí prezidentem muže, který slíbí omilostnit všechny, kdo se účastnili útoku na sídlo amerického Kongresu, při němž zemřelo pět lidí. Dalo by se namítnout, že Donald Trump už udělal či vyslovil horší věci. Ano, ale osvobození útočníků, kteří zbraněmi napadli jednu z klíčových institucí a zranili řadu policistů, to je zcela nová dimenze. 

Amerika pro mě byla symbolem toho, jak se úspěšně vypořádávat se svými nedostatky. Zdůrazňuji vypořádávat, a ne vypořádat, protože Spojené státy byly, jsou a budou nedokonalou společností. Fascinovalo mě ale, jak byla schopná řešit své problémy kultivovanou cestou. 

V roce 2007 Václav Havel po návratu z USA Respektu mimo jiné řekl: „Při posledním pobytu jsem se setkal s mnoha politiky, kongresmany, senátory, měl jsem veřejné debaty i privátní večeře, včetně jedné v Bílém domě, a kdybych měl nějak shrnout svůj dojem z těchto setkání, tak bych řekl, že mne znovu fascinovala jakási gentlemanská zdvořilost, která mezi těmi lidmi je. A mohou to být lidé, kteří spolu absolutně v ničem nesouhlasí.“