Výstava týdne: Martin Velíšek bourá na Hluboké předsudky o starém i současném umění

Kurátorka Dita Kozler loni pomáhala dávat dohromady novou stálou expozici Alšovy jihočeské galerie v Českých Budějovicích Chrámem, kruhem, strání. Také její aktuální krátkodobý projekt (trvá do 11. května), který v domovské instituci připravila pro zámeckou jízdárnu v Hluboké nad Vltavou, by klidně mohl mít dlouhodobý charakter. Šestapadesátiletý malíř Martin Velíšek totiž svou tvorbou nabízí naprosto ideální vstup do světa umění i pro ty, kteří mají pocit, že je buď nezajímá, nebo o něm naopak vědí všechno, kteří si zkrátka myslí, že je umění nemůže vůbec ničím překvapit a zaujmout. Velíškova výstava Apropriace všechny tyto předsudky zbourá během pár minut.

V devadesátých letech Velíšek na AVU vystudoval klasickou malbu u Bedřicha Dlouhého a konceptuální tendence u Miloše Šejna. V rozkročení mezi těmito dvěma polohami umění od té doby pokračuje, přičemž mezi nimi hledá a nachází nečekané spojnice. Na Hluboké je to vidět hned v úvodu výstavy. Visí tu Velíškův obraz Kurtizána, jenž zachycuje zezadu tři naklánějící se muže v oblecích ze 17. století, pán úplně vlevo svou paží objímá ramena před ním sedící dámy. Znalci budou okamžitě vědět, že ve skutečnosti muž ženě zároveň sahá na levé ňadro. A to už od roku 1656, kdy stejnojmenný obraz namaloval Johannes Vermeer – akorát že zepředu.

Martina Velíška nesmírně baví si vypůjčovat podobná legendární díla a po svém na ně reagovat. Jedno z proslulých zátiší Willema Kalfa namaloval tak, aby Nizozemcův oblíbený citron položený na stole nejprve zplesnivěl a následně ze scény úplně zmizel. Na Giottově fresce z cyklu Scény ze života sv. Františka komunikuje počítačově animovaný světec s Bohem tak, že s ním v prostoru mezi nebem a zemí hraje kámen, nůžky, papír. Dürerův kultovní zajíc má ve Velíškově pojetí skoro metr vysoké uši. A z Leonardovy Dámy s hranostajem se díky vynechání předložky 7. pádu z názvu díla stala Dáma hranostajem: místo elegantní tváře renesanční krasavice vidíme hlavu malé šelmy.

Bylo by ovšem mýlkou považovat Martina Velíška za ryzího vtipálka. V každém jeho díle je zároveň spousta hlubších přesahů, které humorné být nemusejí. Jako třeba v případě geniální apropriace Chittussiho pusté zimní krajiny, do které Velíšek umístil hned šestnáct sněhuláků, z nichž jeden před blížícím se táním raději spáchal rituální sebevraždu a v potoce klikatícím se napříč obrazem z něj vidíme už jen tři vyčnívající bílé koule. Na těchto plátnech Velíšek nezapře školení u zmíněného Bedřicha Dlouhého, malířského mistra propojujícího staré umění s aktuálním děním už od šedesátých let.