Rychlé a temné šípy pro generaci Alfa

Podobu Rychlých šípů známe díky ilustrátorovi Janu Fischerovi už sedmaosmdesát let. Jeho původní práce pro spisovatele Jaroslava Foglara jsou nyní k vidění v unikátní expozici pražského Muzea literatury nazvané Jsme Klub Rychlých šípů!. Že ovšem v případě kultovního kvinteta nejde pouze o muzeální záležitost, dokládají aktuální práce Fischerova následovníka Jiřího Gruse, který pomáhá příběhy Rychlých šípů zpřístupňovat současným teenagerům. Ze záhad Tleskačova hlavolamu ukrývajícího návod na létací kolo dělá znovu hit i pro ty, kteří se dnes mohou pomocí digitálních technologií aspoň virtuálně proletět, na čemkoli chtějí.

Zakrátko budeš zase chlapík!

Rychlé šípy přišly na svět 17. prosince 1938. Tehdy na zadní obálce časopisu Mladý hlasatel vyšel první příběh Mirka Dušína, Jarky Metelky, Jindry Hojera, Rychlonožky a Červenáčka, fiktivního klubu hochů, který měl dětem – a jejich rodičům – dodávat morální vzpruhu i v těžkých časech mezi Mnichovem a okupací. Komiksový (v době vzniku se mu ovšem říkalo obrázkový) seriál psaný Jaroslavem Foglarem a ilustrovaný Janem Fischerem vycházel každý týden a rychle si získal takovou popularitu, že ho v roce 1940 ve stejném časopise začal doprovázet román na pokračování Záhada hlavolamu. Ten statečnou pětici zavedl poprvé do Stínadel, tajuplné čtvrti obávaných Vontů za Rozdělovací třídou.

Foglar chtěl dobrodružstvími Rychlých šípů vzbudit v dětech touhu číst a zakládat si čtenářské kluby. Záměr se naplnil nad očekávání dobře: když v roce 1941 nacisté vydávání Hlasatele zastavili, v zemi už bylo i jeho zásluhou registrováno 24 600 čtenářských klubů a časopis vycházel v nákladu 207 tisíc výtisků. Po válce se Foglar k Rychlým šípům vrátil. Záhadu hlavolamu následovaly romány Stínadla se bouří a Tajemství Velkého Vonta a vyšlo taky mnoho dalších komiksů. Ačkoli je ilustrovali i jiní autoři v čele s trampskou legendou Marko Čermákem, vizuální podobu pětice navždy definoval první z nich – Jan Fischer.

Ten má mezi našimi ilustrátory podobnou pozici, jakou měl Jiří Šlitr v hudbě nebo Bohumil Hrabal v literatuře. Také Fischer byl vystudovaný doktor práv, který se proslavil v umění. Stačil mu rok školení na londýnské St John’s Wood Art School a hlavně přirozený talent, aby se stal jedním z nejvyhledávanějších karikaturistů prvorepublikových deníků a časopisů. S Foglarem si padli do noty v nakladatelství Melantrich. Pravidelný týdenní cyklus od nich v předdigitální době, kdy se všechny příběhy Rychlých šípů vytvářely ručně, vyžadoval mimořádné pracovní nasazení. Autor aktuální výstavy v Muzeu literatury Pavel Kořínek přibližuje, jak takový proces fungoval. Foglar si načrtl základní děj, který během maximálně čtyř dnů převedl do strojopisného scénáře. Fischer měl další tři dny na převedení textu do obrazu. Časový pres mu nedovoloval komiks vybarvovat, do Melantrichu tak nosil černobílé kresby, barvy doplňovali až tiskaři.

Muzeum literatury od loňského prosince na obměňované výstavě postupně představuje všechny Fischerovy originály z let 1938–1941, návštěvníkům jsou k dispozici také kompletní Foglarovy strojopisné scénáře. Poslední čtvrtá část expozice trvá do 6. dubna a zaměřuje se na „výchovnou a vzorovou“ funkci příběhů. Je tu vystavený třeba příběh polepšeného mladíka Jirky Kalouse, kterého Dušínova parta odnaučila kouřit, aby na závěr vyslovil svou dnes už zlidovělou hlášku: „Jakže mi to řekl Mirek? Nikdy není příliš pozdě, nekuř, cvič – a zakrátko budeš zase chlapík!“