Pohled do hrobu

Všechno začalo snem. Na zšeřelé pláni se tyčí zčernalé pahýly kmenů. Tisíce a tisíce mrtvých stromů jsou ve skutečnosti náhrobky a pohřebiště se táhne, kam oko dohlédne. A jako by nebyla scéna už tak dost ponurá, začne se ukazovat, že linie horizontu je vlastně stoupající hladina moře. Voda za chvíli vyplavuje hroby a kosti. 

Takto před několika lety snila loňská laureátka Nobelovy ceny za literaturu Han Kang. V projevu ke Švédské královské akademii vzpomínala, že se jí sen zdál nedlouho po vydání románu Kde kvete tráva (2014, česky 2018) o masakrech v jihokorejském Kwangdžu, kde armáda brutálně potlačila v roce 1980 občanské povstání. 

Byla to bolestivá kniha pro autorku, která se propracovávala stovkami stran archivních materiálů, vzpomínek a reportů o zmizelých a umučených, o brutalitě bezpečnostních složek a neochotě systému vyslyšet přání občanů. A byla zraňující i pro čtenáře: jihokorejská společnost se své temné minulosti začala otevírat až v devadesátých letech s nástupem civilních vlád, takže beletrizované zpracování traumat bylo tnutím do živého. Čtenáři psali Han Kang o bolesti, kterou zažívali při čtení. Sama spisovatelka se při jejím psaní nořila do „těch nejtemnějších stránek lidství, cítila jsem, že se zbytky mé už tak dlouho narušené víry v člověka rozpadají úplně“. 

Co mohl tedy znamenat sen o zasněžené a zaplavené pohřební planině? Han Kang to zkusila prozkoumat uměleckými prostředky, ale nedařilo se. Po několika rozepsaných pokusech se tak rozhodla změnit místo a pronajala si bydlení na místě jiného masakru, tentokrát z období vzniku Korejské republiky v roce 1948.