Album týdne: Amelie Siba na své nejtvrdší nahrávce hledá, jak se uvolnit křikem

Slzy se tu zmiňují hned ve třech písních. Jsou potlačované a zadržované uvnitř, pomalu osychají nebo po nich během spánku hladoví noční můry. Nikdo z českých písničkářů a písničkářek se s takovou důsledností a otevřeností nevěnuje tématům duševního zdraví a neprobádaných emocionálních zákoutí jako Amelie Siba. Předloňské Gently Double A bylo zasvěcené péči o sebe a novinka This may be the only way 2 heaven (v pořadí již čtvrté album) tímto směrem pokračuje s tím, že přidává do palety emocí vztek, naštvání i vyčerpání.

Amelie Siba svou hudební dráhu odstartovala současně s vypuknutím pandemie, tedy v nejtěžším možném období pro kulturu. Ale její osobitá cesta, proměnlivý rukopis a chuť experimentovat se u ní vždy pojily se zpracováváním generační i společenské tíhy, s níž se mladá žena vyrovnává. V zásadě stále písničkářská deska stojí na fragmentech metalových samplů a její surový, záměrně neučesaný zvuk slouží Sibě jako ochrana i hlasité povzbuzení k tomu, začít na své zatím nejtvrdší nahrávce křičet. Mozaikovité skladby jako Lock up nebo od šepotu po jekot se rozpínající Pull me under metaforicky popisují stavy bezmoci, ztuhlosti a paralýzy způsobené hypersenzitivním vnímáním světa. Reakce na to přichází v hlase, jemuž Siba na jedné straně dopřává, aby se zcela bez kontroly vykřičel, na straně druhé ho moduluje a proměňuje efekty – například v krátké Sugar.

This may be the only way 2 heaven je nahrávkou hledající způsob, jak se uvolnit – jak se zbavit kontroly a nároků okolí, které se postupem času mění ve zvnitřnělou sebekontrolu. Amelie Siba se tu pere s nepříjemnými okamžiky, kdy člověk necítí téměř nic a kdy toho naopak cítí až moc. Vše spěje k finální Dissolve, která přináší přání odevzdat se, rozplynout se a nechat se unášet. Je to vzácný okamžik klidu, k němuž se nešlo dostat jinak než křikem. Album Amelie Siba pokřtí ve středu 26. března v pražském klubu Bike Jesus.