V Česku jsme na dobré straně „světa i zdi“

Letos vám vyšel oceňovaný debut Letnice, vyprávění ve stylu magického realismu, které se odehrává v odlehlé vesnici Svatý Jiří v rakousko-uherské monarchii v roce 1903. Ves, do níž moderní doba ještě nedorazila, je dějištěm zázraků – místní umí chodit po hladině rybníka, promlouvají k nim sochy světců, každou neděli přicházejí z lesů vlci a hrají si na návsi s místními dětmi. Chtěl jste vyprávět o konci jedné doby a začátku jiné?

Je to jeden z důvodů. I my žijeme v době, kdy jedna éra končí a jiná začíná. Svět se změnil k nepoznání, mladší generace si dobu před nějakými třiceti lety už nedovede ani představit. Mám pocit, že se teď na svět našeho dětství dívají tak, jako jsme se my dívali na verneovky nebo na záležitosti kolem druhé světové války, která ještě doznívala v našich rodičích a prarodičích, ale pro nás už byla vzdálenou minulostí. 

Je to téma pro vás i osobní?  

Ano, hlavní motiv je osobní – je to pocit a atmosféra vyplývající z odlehlého místa a odchodu do velkých měst. Odešel jsem z vesnice na okraji země, v horách, studovat do měst, do Bratislavy a Prahy. Když přijdete z obce, která nemá ani dva tisíce obyvatel, někam, kde je obyvatel milion, je to velká změna. A současně s tím probíhal technologický rozvoj. Jako dítě jsem se těšil, že pojedu do Bratislavy k tetě, kde se u ní v práci svezu páternosterem. Nebo jsem se strašně těšil, když nám v okresním městě instalovali první semafor nebo jezdící schody v Prioru. Tohle pro mě byly zázraky, které mě okouzlovaly. A naopak když přijela sestřenka k nám, vnímala jako zázrak všechny ty ovečky a kravičky a slepičky a kvítečky. Tak jsem si uvědomil, že každý člověk vnímá jako zázrak něco jiného – a z toho vznikl námět. To, co ve vesnici v mé knize bylo přirozené, se jiným zdálo být zázrakem, naopak místní byli okouzlení tím, že jim někdo přinese šicí stroj nebo se vlakem někam dostanou za pár hodin. 

O čem ještě jsou Letnice?

Je to příběh o potřebě poetična, potřebě přijmout svět, který není přesně definován, přesto se v něm můžeme orientovat a můžeme v něm nacházet své štěstí, své lásky, aniž bychom museli být smutní, že ne všechno je uchopitelné. Myšlením, které se odehrává ve slovech, svět nikdy neuchopíme, slova nedokážou jevový svět celý popsat. Ale naším cílem nemusí být totální uchopení světa, spíše uchopování, snaha o porozumění mu ve své době a v rámci svých možností. Mluvíme o věcech tak, jako bychom jim rozuměli, protože je máme pojmenované. Pořád však velká část světa zůstává skrytá – a na ni nahlížíme pomocí mýtů, poezie a třeba i struktury literárního díla, nebo prostřednictvím vědy. Tím překonáváme limity jazyka a slov.

Obyvatelé Svatého Jiří pokrok k ničemu nepotřebují. My jsme naopak v situaci, kdy je podle všeho pokrok příliš rychlý. Dorostli jsme technologiím, které vytváříme?

Pokud jsme pokroku nedorostli, je to proto, že je uchopitelný i těmi, kteří si jím neprošli, dostali ho naráz a jen ho užívají, aniž by si uvědomovali důsledky a znali kořeny toho, co užívají. Je to hodně vidět na sociálních sítích: kdokoli se může vyjádřit k čemukoli a jeho vyjádření má v rámci sítě stejnou hodnotu jako vyjádření někoho kompetentního. Publikujeme a sdílíme vlastní nepodložený názor, jako kdyby byl založen na faktech. Kompetentnost nebo autorita je málem sprosté slovo. Jenže ve chvíli, kdy přestanete věřit kompetentním lidem, elitám, institucím, začne se rozkládat struktura společnosti. Společnost přestává fungovat. Pro mě je elita hodna úcty, protože ji tvoří lidé, kteří něčemu rozumějí.

Kdo přesněji pokroku nedorostl? Ti, kteří k elitám nepatří, mají horší vzdělání?

V určitém ohledu my všichni, protože nikdo z nás není kompetentní naprosto ve všem. Ale skutečné elity jsou si schopny přiznat svoje meze a nevyjadřují se k tomu, čemu nerozumějí. Nejde ani tak o to, že někteří mají „horší vzdělání“, jako spíše o pokoru a schopnost důvěry a úcty k názoru povolanějšího.

Od dob, kdy se váš román odehrává, uběhlo zhruba století a čtvrt překotného technologického rozvoje, který umožnila věda. Zároveň jako by se lidé od ní v poslední době odkláněli. Debatujeme o tom, jestli je Země skutečně kulatá, jestli fungují vakcíny. Co se to děje?

Vidím za tím právě neochotu věřit kompetentním lidem a zdravému rozumu. Ti, kteří opravdu něco tvořili a vymýšleli, byli dříve považováni za mnohem větší autoritu. Vzpomeňme, jakou hvězdou byl Einstein, Skłodowská nebo u nás Heyrovský. Oni vytvořili zázraky v tom smyslu, jak jsem o tom mluvil. Vymysleli něco, co mohli lidé používat a na základě toho pochopit, jak některé věci fungují. A od toho se odkláníme. Mám pocit, že pro mnohé se už i ta věda stává sprostým slovem, pokud ji provozují „nějací takoví ti elitáři“.