Vypínám diktafon, poznámkový blok zaklapávám a foťák doteď zavěšený na krku ukládám do batohu. Vzápětí se soukám do bílých gumáků a vlasy přetáhnu ochrannou síťkou. Po žebříku sestupuju do kádě velikosti solidního bazénku. Měkké dno se pode mnou zhoupne a dochází mi, že pokud nechci skončit po pás v zelném močálu, musím začít šlapat.
Věrka, která je v kádi se mnou, mi ukazuje, jak docílit toho, aby byl povrch zelí smíseného se solí a kmínem rovný jako koberec. Šlapání je o technice, proto nevadí, že jsem o dvě hlavy vyšší než ona. Zatímco od stropu se nám z plastového rukávu sype nakrouhané zelí pod nohy, směje se, jak jí občas děti po příchodu domů prý dávají pusu jen se zapřením. Důvod si ohmatávám na vlastní kůži záhy.
Při cestě vlakem zaznamenávám poposedávání lidí v mém okolí. Nedochází mi, že každou nit oděvu včetně spodního prádla a vlasů mám nasáklé odérem, jako bych celý den makala v chlívku. Osmdesát tun nakrouhaného zelí v jedné kádi udělá při mléčném kvašení své. Zvlášť když těch kádí mají v zelárně v brněnských Tuřanech, kam jsem přijela na reportáž, dvacet.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
