Pamatuji si to z jiných konfliktů. Dokud řinčí zbraně, má v sobě většina civilistů nějakou vnitřní sílu fungovat, hledat obživu, starat se o blízké, přejíždět, zůstat ve střehu. Jakmile největší hrozba pomine, tělo zvláštním způsobem vypne.
Když končila počátkem tisíciletí horká fáze druhé války v Čečensku, skončila řada mých tamních přátel zničehonic v nemocnicích, někteří rovnou v márnicích. Když museli fungovat, fungovali, když tenhle drsný imperativ zmizel, padali jako mouchy.
Na tenhle obrázek si vzpomenu, když přemýšlím, co čeká Ukrajinu v roce 2025. Jednání o příměří, prosazovaná americkým prezidentem Donaldem Trumpem, mohou dopadnout jakkoli. Přemýšlení o tom, co čeká ukrajinskou společnost, až utichnou zbraně, ale přibývá. A nejsou to jen přitažlivé předpovědi.
Tři roky (možná spíš jedenáct let) krvavé ruské agrese po sobě zanechaly hluboké rány. Ano, mnohé Ukrajince neuvěřitelně proměnily, semkly, poprvé jim dodaly větší a trvalejší důvěru k armádě, parlamentu, prezidentovi a dalším institucím. Kreativita a výdrž, s jakými se vyrovnali s (pro nás) často nepředstavitelnými problémy – ztrátou blízkých, práce, prostředků, domova, nuceným odchodem do zahraničí –, byly a jsou neuvěřitelné.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
