Žraloci a kreveťáci

Ranní Alláhu akbar zní jinak než ta během dne. Je živější a melodičtější, jako by touto dobou posílali na minaret zpívat nováčka, který si to navzdory brzkému ránu užívá. Možná je to jen tím, že zpěv vnímám z polosnu. Na Wikipedii píšou, že je to nejspíš stejně jenom nahrávka.

V 6.10 klušeme kolem ostrova. Kdybych věděla, že budu jako nezaměstnaná dobrovolně vstávat stejně jako do Motola, jednu bych si pleskla. Dvě kolečka já, Michal tři, východ slunce a cesta do pekárny. V pekárně místo vývěsní tabule ráno vytáhnou k plotu bidlo s papouškem. Jmenuje se Pade a je to nabručený důchodce. Když se přiblížíme, načepýří peříčka a udělá výpad zobákem. Připomíná mi našeho kocoura, kterému se doma denně snažíme vnutit trochu lásky. Pekař s cigaretou v puse hněte těsto a dělá z něj placky. Ráno má palačinky a koláč, později bude prodávat i všechno, do čeho se dá zapéct ryba. Větší rybí kulička, menší rybí kulička, vysmažený rybí obdélníček.

Palačinky si bereme na potápěčskou loď. Úplně všichni mezi sebou mluví španělsky. Nově tak mám pocit, že Španělů je ve světě ještě víc než Poláků. Předpokládám, že je to tím, že gravitují k ostatním španělsky mluvícím potápěčům. Nejsou jako my, co zabočíme do jiné uličky hned, jakmile slyšíme slovanský jazyk. Pokaždé se u toho za sebe hrozně stydím.