Národní ústav duševního zdraví vydal loni v říjnu výsledky monitoringu duševního zdraví dětí na základních školách, podle kterých až třicet procent dětí vykazuje známky úzkosti a čtyři z deseti pak středně těžkou či těžkou depresi. Pomoc odborníka by potřeboval každý třetí z nich. To jsou nesmírně alarmující zprávy. Každé významné médium k tomuto šetření vydalo rozsáhlý text – sama jsem v lednu četla tři. V nich se zdá být podstatou problému, že nemáme dostatek dětských psychologů a psychiatrů. Odborníků na duševní zdraví ale nikdy v historii nebylo více než dnes, a přesto nikdy problémy s duší nedosahovaly tak epidemického rozsahu. Připadá mi to jako vyčítat v době sucha požáry hasičům, protože jich není dost. Je-li potřeba použít kápézetku, většinou to znamená, že už jsme v průšvihu.
Odborníci si lámou hlavu nad tím, co je příčinou (covid, střelba na FF UK, sociální sítě) a přicházejí s nápady na řešení – například posílit na školách schopnost žáků říct si o pomoc. Florbalistům do deseti let v soutěžích nepočítáme skóre, abychom hráče nefrustrovali. Nedáváme dětem známky, aby nebyly smutné. Přesně tohle umetání cesty a podlézání překážek je ale přece cestou do pekla. První nezdar děti neuvyklé nástrahám smete. Stejně tak jim neumožní se radovat a vyrůst, když se jim podaří vlastním úsilím dosáhnout úspěchu, nikdy jim to totiž neumožníme. Abychom je nezranili, nenaučíme je odložené gratifikaci a poznání, že cesta je cíl a že to úsilí samotné nás naplňuje. A že k tomu, abychom jí dosáhli, potřebujeme odolnost, nikoli dospělého, který nás ochrání před zklamáním a nezdarem.
Britský dobrodruh Benedict Allen mi vyprávěl, jak absolvoval s místními chlapci z papuánského kmene Niowra iniciační rituál, během něhož se stávali muži. Přebývali spolu po dobu šesti týdnů v „krokodýlím hnízdě“ a pětkrát denně museli vydržet bití, nejdříve klacky, nakonec tlustými kůly. Tak se postupně zocelovali. Mezi bitím museli tančit, zpívat a nedat nijak najevo bolest, kterou prožívali. V celém kmeni nebyl jediný případ poruchy příjmu potravy, sebepoškozování, úzkosti, deprese ani genderové dysforie – a dokonce ani neměli psychiatra.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu