Komiksy roku, Chelsea Wolfe, Larry, kroť se. Kulturní tipy redakce Respektu

Událost týdne

Ve sportovních kláních se výroční ceny v přímém televizním přenosu udílejí i pro golfistu a golfistku roku. Kultura je na tom s popularitou, respektive se sponzoringem o dost hůř. Proto je potěšitelné, že komiks na sebe nyní stáčí takový zájem a kamery nechyběly u sedmnáctého ročníku Cen Muriel. V kategorii Nejlepší komiksová kniha se přitom dalo předem těžko tipovat.

Varlén 10, 11, 12 umělce říkajícího si S.d.Ch. je důkazem, že gejzíry nespoutané kreativity se dají na pulty dodávat i v době, kdy leckdo tvrdí, že vzhledem k minimální šanci na návratnost už nic takového není možné. S.d.Ch. má pro strach uděláno: svědčí o tom právě tenhle útlý svazek jeho dokreslovaných koláží navazujících na to nejlepší z tradice surrealismu, dada či nonsensu.

Octobriana Ondřeje Kavalíra a Marka Bergera zase prokázala životnost zdánlivě vyčerpané látky, příběhu východoevropské Wonder Woman s kořeny v komunistickém Československu. Autoři kdysi načrtnutá dobrodružství bizarní agentky Kremlu dotáhli do podoby, kdy se z ní stala seriózní superhrdinka, jejíž původ prozrazují jen její – době odpovídající – supervnady.

Nakonec vyhrála Srdcovka Štěpánky Jislové. O své knize v listopadu v Respektu řekla: „Chtěla jsem udělat knížku o lásce a o vztazích, protože jsem se v tom celý život hrozně plácala. Ve chvíli, kdy se mi ty vztahové problémy podařilo do nějaké míry rozlousknout, přišlo mi to jako malý zázrak – a moje motivace byla se o tohle odhalené tajemství podělit. Řekla jsem si, že tím můžu ostatním usnadnit cestu k informacím, které jsem neměla a hledala si k nim cestu těžce a bolestivě.“

A právě v tom je další obrovská síla komiksu, kterou oceňuje čím dál více lidí. Dokáže nás prostřednictvím imaginace zavádět nejen do neexistujících světů, ale umí mluvit také o ryze současných problémech. O reálných potížích, se kterými by si nevěděli rady ani superhrdinové – dokud by nedostali do rukou knížky Štěpánky Jislové. Jan H. Vitvar

Album týdne

Když v lednu vybírala písničkářka Chelsea Wolfe pro server The Quietus své nejoblíbenější desky, objevili se tam vedle sebe mimo jiné dronemetaloví Sunn O))), triphopový Tricky, temná zpěvačka Nico, romanticky rozervaní The Smashing Pumpkins a eklektický soundtrack k filmu Romeo a Julie režiséra Baze Luhrmanna. Její novinka She Reaches Out to She Reaches Out to She jako by vytvářela spojnici mezi všemi těmito zdroji inspirace. Zároveň její sedmé album shrnuje celý dosavadní rukopis mimořádné autorky, která dokáže zaujmout v intimním prostředí intelektuálních kaváren i na velkých pódiích metalových festivalů. Jedná se jak o nejvstřícnější, tak do velké míry nejokázalejší album, jaké tato kalifornská rodačka natočila.

She Reaches Out to She Reaches Out to She následuje akustickou desku Birth of Violence a soundtrack k béčkovému filmu X. O tvůrčím sebevědomí svědčí už angažmá uznávaného producenta Davida Siteka: ten sevřel industriální, triphopové, temně gotické i folkové vlivy do jednoho celku a na rozdíl od předchozích nahrávek upřel plnou pozornost na vokály. Chelsea Wolfe dříve svůj zpěv skrývala v hudbě, tentokrát jí ale záleží na tom, aby její texty nezapadly. Reflektuje v nich závislost na alkoholu i nově nabytou střízlivost nebo emocionální rozdávačnost. V doprovodných rozhovorech k albu dodává, že někdy musí o vytoužených věcech zpívat, aby je dokázala uskutečnit.

„Shodila jsem tisíce kůží,“ recituje šeptem v úvodní syntezátorové Whispers in the Echo Chamber, aby v takřka finální, klavírem uvozené baladě Place in the Sun bolestně, unaveně, leč přesvědčeně zazpívala: „Jsem v bezpečí v tomto těle, v bezpečí v tomto srdci. Zvládla jsem to až sem, abych žila tento život.“ Album She Reaches Out to She Reaches Out to She představí Chelsea Wolfe naživo v pražské MeetFactory 23. června. Pavel Turek