Zabijačkový sen

Ráno slyším Róbertův budík v 6.00 a říkám si, jestli toho zrovna nelituje. Vstávat ve všední dny kolem šesté hodiny ráno je něco jiného než vstávat tak i v sobotu. Probouzím se něco po osmé hodině. Slyším, jak venku před domem bouchají dveře aut a sem tam někdo zazvoní na zvonek. Děti spí téměř do devíti, a tak se dostávám do obýváku až ve chvíli, kdy za mnou Róbert přichází s velkým úsměvem a říká: „Už jsou tady holky s dětmi.“  „Přišlo plno lidí,“ dodává a hned odbíhá se zmijovkou na hlavě zpátky na dvorek.

Přes kuchyňské okno vidím, že chodba i dvorek jsou opravdu plné lidí. Zatím, co jsme spali, Róbert dojel k řezníkovi do vedlejší vesnice pro půlku prasete, kterou už měl domluvenou od listopadu. V sedm hodin přijel řezník, který nám má se vším pomoci. Uspořádat zabijačku byl Róbertův sen, ale když jsme před více než půl rokem koupili přes osmdesát let starý dům, který má k tomu prostory jak dělané (jak uznal i náš kamarád architekt při míchání prdelačky a rozhlížení se okolo sebe), sen začal rychle nabírat jasné obrysy.

Ačkoli jsme oba dva vyrůstali v domě, se zabijačkou neměl zkušenosti ani jeden z nás. Najít řezníka, který by k nám přišel a pomohl, nakonec ale nebyl žádný problém. Jen všechny šokovala ta cena. „Za 500 za celý dopoledne?“ ptal se kamarád, který přijel až z Žiliny, „to snad ani není možné.“ Bylo a je. Většina našich kamarádů zůstává po celý čas venku a krájí, loupou, strouhají a míchají. Téměř všechno náčiní máme půjčené od jiných známých z města. Obrovský vypůjčený vál na porcování jsme stěhovali domů v pátek večer. Kotlík nám pomohl přivézt kamarád odnaproti od svého dědečka. Dřív zabijačku dělávali, ale teď už ho nevyužijí. Je ale stále dobrý, komín mu v průběhu dne upadl jen několikrát a naštěstí jsme měli mezi přítomnými dost inženýrů, aby jej opět opravili.