Výstražné facky. Nekritizujte nás, nebo vás zažalujeme

Už je to tak dlouho, že si Lukáš Hrábek nepamatuje, co přesně dělal, když se dozvěděl, že energetický gigant ČEZ na Greenpeace podává hned několik žalob. „Ale vzpomínám si, že to bylo v době, kdy probíhaly naše veřejné akce proti těžbě na dole Bílina, zároveň jsme protestovali proti prodeji Počerad, podle nás nejšpinavější elektrárny, z rukou ČEZ namísto jejího uzavření. Takže jsem si říkal, že to bude něco takto zásadního,“ vzpomíná tiskový mluvčí Greenpeace na únor 2019, kdy se dostali do právního střetu s největší tuzemskou energetickou společností.

Nakonec se ukázalo, že ČEZ vadila na první pohled nenápadná (a pohledem čísel neúspěšná) kampaň této ekologické organizace. Greenpeace vzali původní propagační video ČEZ, které následně v sérii videí přestříhali s upozorněním, že jde o parodii. Originální záběry na to, že řidič s dítětem v autě projíždí zdravými českými lesy a kolem čistých říček, aktivisté smíchali se záběry na kouř z uhelných elektráren, záplavy, oběti ekologických katastrof nebo tající ledovce s varováním, že „ČEZ je čtvrtá nejšpinavější firma Evropské unie“. 

Reakce energetického podniku nepřišla hned, předžalobní výzva dorazila až o několik měsíců později. A když hnutí ani poté videa nestáhlo, ČEZ zažaloval Greenpeace u tuzemských soudů pro porušení autorských práv. Na základě tří žalob žádal stažení kampaně a omluvu. Soudní spor skončil až letos v lednu, tedy o pět let později. A nakonec úspěšně pro neziskovou organizaci. Podle Ústavního soudu se Greenpeace omlouvat nemusí: parodické a satirické umělecké projevy, které mají ze své podstaty provokovat a pobuřovat, jsou nutnou součástí společenského dialogu. A právě neziskové organizace mají možnost kritizovat hráče, jako je ČEZ.

Na první pohled se tedy jedná o soudní spor s dobrým koncem, který navíc přinesl ekologickým videím velkou sledovanost, zároveň však představuje jen jednu z ukázek zásadního konfliktu. A v něm se nehraje o nic menšího než o svobodu projevu aktivistů, novinářů a obecně veřejných osob, kteří se rozhodli veřejně kritizovat či popisovat chování mocensky významných aktérů, již ovlivňují debatu i politiku státu. Před žalobami proti veřejné kritice varují v posledních letech experti napříč Evropou a Spojenými státy a čím dál častěji se tyto případy objevují i v Česku.  

Zneužití právního systému

 Nejde o úplně nový druh právního boje, v roce 2020 si však ve Velké Británii začali všímat systematického používání tohoto typu žalob. Posléze se pro ně vžila úderná anglická zkratka SLAPP – v překladu strategické žaloby proti účasti veřejnosti –, kterou lze zároveň volně číst jako facky. I když se žaloby skrývají za boj na ochranu dobré pověsti či autorských práv, jejich skutečným cílem je právě omezit veřejnou kritiku a kontrolu, která k nim z občanské společnosti směřuje. Jde navíc o asymetrické vztahy: mnohdy téměř neomezené finanční, mocenské a personální zdroje stojí proti občanské angažovanosti nebo novinářské integritě, jež disponují jen malým kapitálem, a tedy limitovanou životní silou.

Aktéři žaloby SLAPP podávají často ve větším množství, a kromě omluvy žádají i finanční odškodnění, které může být likvidační. Britská advokátní komora po analýze nejznámějších tamějších případů SLAPP konstatovala, že jde o „zneužívání právního systému“ a že podávání žalob nebo vyhrožování jejich podáním skrz předžalobní výzvy má jediný cíl: obtěžovat, zastrašovat a odradit od dalších aktivit ty, proti kterým žaloby směřují.

Ve Velké Británii či Spojených státech se zmíněné SLAPP začaly rozmáhat jako nástroj boje proti investigativním novinářům, kteří byli roky známí tím, že rozkrývají korupci, zneužívání moci či toky peněz plynoucí z Ruska nebo Číny. Asi nejznámějším terčem této šikany z řad novinářů se stal zakladatel investigativní skupiny Bellingcat Eliot Higgins, kterého v roce 2021 řadou žalob na ochranu pověsti za sérii investigativních textů doslova zasypal tehdejší šéf ruské státní vojenské firmy Wagner Group Jevgenij Prigožin.

S dalšími britskými novináři se pak soudily těžební společnosti nebo oligarchové obchodující s ropou, spory se vedly o peněžní částky kolem milionu liber (přes 29 milionů korun). Eurokomisařka Věra Jourová, do jejíhož portfolia patří otázka právního státu, v této souvislosti upozornila, že v takovém boji jsou kvůli finanční náročnosti znevýhodněni nejen novináři na volné noze. I velké mediální domy mají problém takový tlak ustát.