Kdy se začnou Češky těšit do porodnice

Porod je velká radost a zároveň to není žádná legrace. Sto tisíc žen v Česku prochází každý rok zážitkem, který promění je samotné a někoho dalšího nasměruje do života. A protože je to v Česku, mohou si být skoro jisté, že jejich životy neohrozí žádná komplikace, protože doktoři to zvládnou. A protože je to v Česku, je tu velká šance, že na svůj porod nebudou vzpomínat v dobrém, protože někdo nebude poslouchat, co si přejí, nebude s nimi mluvit na rovinu, nebo z nich bude dělat hlupáky. Věci se mění, ale v Česku se pořád ještě často rodí právě takto. Před každou rodičkou tedy stojí kromě mnoha jiných rozhodnutí a starostí jedno zbytečné dilema. Hodit tyhle obavy za hlavu, nebo se vydat na plavbu za dobrým porodem, který v moři tuzemských porodnic samozřejmě někde čeká? Objevit a zažít ho je možné – a není to ani žádný velký zázrak. Problém je, že cesta k němu je až do poslední chvíle nejistá.

A co asi řeknu?

Veronika Hažlinská je komunitní porodní asistentka, tedy člověk, kterého si žena najme, aby o ni pečoval a pomáhal jí před porodem a jeden až dva týdny potom. O její služby má zájem široká škála žen, ale jejich přání je podle Hažlinské vždycky stejné. „Chtějí relevantní informace a u porodu někoho, koho znají a kdo zná je a jejich přání. A hlavně chtějí někoho, kdo bude jejich přání respektovat,“ říká.

Dá se to shrnout jako slušné zacházení. Markéta Jedličková si ho vyhlídla v porodnici ve Frýdku-Místku. Když s partnerem zjistili, že je těhotná, přestěhovali se z Prahy do vesnice za Frýdkem. V rodině byl k dispozici dům k nastěhování a kolem je klid – a Beskydy. Další výhodu partneři objevili záhy: spousta porodnic v dojezdu a všechny s docela dobrou pověstí. Frýdecká je nejblíž a při dni otevřených dveří, který trval přes tři hodiny, se Markéta rozhodla, že vsadí na ni. „Milý personál, který se mnou dobře komunikoval. To mi přišlo podstatné,“ říká. Nemocnice ji ujistila, že splní její požadavky a představy. Moc jich není: po porodu nechat dítě s matkou, a pokud to bude možné, rodit přirozeně, tedy nechat porod běžet bez zásahů a urychlování.

Jak už to někdy bývá, plán Jedličkových se zkomplikoval. Miminko podle ultrazvuků neroste dost rychle a mohlo by být při porodu menší, než zdejší tabulky považují za bezpečné, což znamená porod v ostravské fakultní nemocnici. „No, trochu masokombinát, že?“ říká Markéta Jedličková se smutným pousmáním. Nemá žádnou obavu, je vděčná za pocit bezpečí, který jí velká nemocnice dává (a spoléhá i na tamního přednostu Ondřeje Šimetku, který je známou tuzemskou tváří vstřícného porodnictví), ale pamatuje si nedávnou tamní kontrolu svého břicha: profesionální, rychlé, chladné a pragmatické jednání. Chápe, proč to ve velké instituci tak bývá, ale pro svůj porod by preferovala osobnější přístup. Pořád doufá, že vyjde Frýdek.

Že našla svou porodnici právě tady, není v dnešním Česku překvapivé. Jak říká brněnská socioložka Iva Šmídová, která se porodnictvím zabývá dlouhodobě, některé malé porodnice v Česku pochopily, že pokud mají obstát v konkurenci špičkových fakultních nemocnic, které jsou pro mnoho obyvatel Česka v rozumném dojezdu, musí se naučit něco nového. Nabídnout velkou vanu a porod do vody, spolupráci s fyzioterapeuty nebo promyšlené intimní prostředí, kde je ženám prostě dobře. Ale největší tahák je vstřícné a otevřené jednání a slib respektu k přáním rodiček.

Pokud by platilo, že malá porodnice dnes v Česku znamená nejlepší možný porod a lůžko ve fakultní nemocnici znamená nejlepší možnou péči v případě potřeby, je vyhráno a český rozpočet se může těšit na miliardy z porodnické turistiky. Praxe je ale složitější. Mezi porodnicemi jsou velké rozdíly. A nejen to. „Dlouhodobě platí, že je rozdíl mezi jednotlivými směnami,“ vysvětluje situaci socioložka Šmídová. Vyhlášené zařízení nabízející respekt a trpělivost se během osmi hodin může proměnit v místo produkující odstrašující historky pro těhotné kamarádky. „Neexistují pevně dané standardy, přístup k rodičce má hodně v rukou zdravotnický personál a záleží hodně na tom, co si žena vymůže,“ říká Šmídová.

Něco si vymoci na porodním sále je ale mnohem těžší v praxi než v teorii. Iva Palkovská je brněnská právnička, pracuje v kanceláři ombudsmana, takže jestli má někdo předpoklady se ozvat, bude to ona. Zvlášť když o sobě říká, že „má ráda procesy pod kontrolou“, což je taky největší obava nastávající brněnské prvorodičky. Že nebude mít plně v rukou to, co se při jejím porodu bude dít. Bude mít porodní plán (tedy instrukce pro zdravotníky, kdy si žena přeje, aby zasahovali, a kdy ne), bude mít před porodem podepsaný informovaný souhlas, ale ví, že to má své meze. „Až se od doktora nebo porodní asistentky ozve ,tohle se mi přestává líbit, navrhuji…‘, tak asi těžko budu protestovat,“ shrnuje obavu mnoha matek Iva Palkovská. Chce vlastně jedinou věc: ať jí zdravotníci, kteří do jejího porodu zasáhnou, řeknou předem, co udělají a proč. Protože třeba rutinní – a mnohdy zbytečný – nástřih hráze, mimořádně bolestivý zásah, jehož hojení výrazně komplikuje ženám život mnoho měsíců po porodu, bez předchozího varování pořád není v Česku žádnou výjimkou.

Hodnota sama o sobě

Boj o podobu českého porodnictví se vede už minimálně třicet let. Na jedné straně stojí část lékařů, kteří trvají na tom, že samotné ženy-rodičky nemají do průběhu a podoby porodu příliš co mluvit, protože jde o medicínskou záležitost, kde jde o život, a většinou o životy hned dva. Na rostoucí počet žen, které mají své představy o vlastním těle, se tito lékaři dívají s nevolí, protože v nich vidí komplikaci své práce a v důsledku i ohrožení bezpečí samotných pacientek a novorozenců. Co se týče medicínských statistik, je Česko východoevropský premiant. V celoevropském srovnání jsme dobrý nadprůměr, ale rigidní přísnost na rodičky z Česka šampiona v bezpečí nedělá. Srovnání s jižní a severní Evropou ukazuje, že to jde i bez toho.

„Rytíři porodnictví“ vyhráli důležitý boj o novorozeneckou a mateřskou úmrtnost už před čtyřiceti lety. Teď spíše plení nechápající města a vesnice a jejich vystrašeným nebo znechuceným obyvatelkám oznamují, že je odborně „odrodí“. Zároveň jsou to stále lékaři, kteří díky své prestiži o podobě českého porodnictví do značné míry nadále rozhodují a debatě s porodními asistentkami (nedejbože s laiky) nejsou nijak zvlášť otevření. Přitom právě větší „váha“ směrem k porodním asistentkám, které by měly u nekomplikovaných porodů oficiálně zásadnější roli, a co největší přiblížení porodnic k porodním domům, jaké fungují v zahraničí, je jednou z vyzkoušených cest k větší spokojenosti čerstvých matek.

Jde o klíčový moment: podle expertů se u tří čtvrtin žen, které nepotřebují při porodu žádnou lékařskou asistenci, bojiště už dávno posunulo do hůř mapovatelného prostoru: k větší citlivosti a péči o psychiku matky. Tato praxe, na niž část lékařů hledí jako na zbytečnost, má dlouhodobě podobně prokazatelné dopady jako kvalitní medicína. Pražská badatelka Ema Hrešanová říká, že průběžná péče o ženu (tedy to, co nabízejí například porodní asistentky) znamená výrazně méně nutných lékařských intervencí při porodu a po něm, a tento závěr už léta potvrzují data z celé Evropy. Klidný porod bez zásahů znamená větší šanci na to, že žena začne kojit, což s sebou nese spoustu zdravotních benefitů pro dítě i pro matku. Nejde jenom o věci, které se nakonec kladně projeví v úhradové bilanci zdravotních pojišťoven. „Porod je pro každou ženu velký zážitek. Doslova formativní, ať už je dobrý nebo hrozný,“ připomíná Hrešanová.

Moje babička, které je přes devadesát, už toho moc nenamluví, ale za poslední dva roky jsem ji jen jednou viděl chtít něco opravdu sdělit, a totiž převyprávět, jak porodila mou tetu. Spokojená žena na cestě z porodnice je hodnota sama o sobě.

České ženy spokojené nejsou, a zdaleka se to netýká jen jakési „aktivní menšiny“. Poslední solidní průzkum pacientské spokojenosti se v Česku odehrál v roce 2008. Porodnice (a především „oddělení šestinedělí“, kam ženy putují na tři dny po porodu) dopadly v očích matek tak špatně a o tolik hůř než zbytek zdravotnického systému, že se raději nezapočítávaly do celkových čísel. Ženám především vadil přezíravý přístup zdravotníků, nedostatek informací (jinými slovy, nikdo se se ženami nebavil, a kdo neměl odvahu se zeptat, nevěděl nic), velký rozdíl v přístupu mezi jednotlivými směnami, které čerstvým matkám na oddělení šestinedělí dávaly jiné nebo někdy i protichůdné informace. Je to už patnáct let zpátky. Lucie Hradecká pracuje na Úřadu vlády, kde spolupřipravuje novou vládní koncepci porodnické péče, která by měla mimo jiné usnadnit přístup k porodní asistenci. Říká, že novější kvalitativní data neukazují zásadní zlepšení. „Ženám ze strany zdravotnického personálu vadí zejména neúcta, nevhodná komunikace, zásahy bez souhlasu a rozporuplné informace o kojení,“ říká Lucie Hradecká – a opakuje tak patnáct let staré výtky. Nespokojenost se jen změnila v menší nespokojenost.

Socioložka Eva Hejzlarová k tomu přidává fakt, že mizerná zkušenost ze zdravotnického zařízení je jedním z hlavních důvodů, proč se každá stá rodička rozhodne pro porod doma (domácích porodů se v Česku odehraje každý rok zhruba tisícovka). Asistentka Veronika Hažlinská doplňuje, že valná část jejích klientek jsou ženy, které své druhé nebo třetí dítě chtějí porodit jinak, než jak to zažily v nemocnici. Služeb asistentek v nějaké podobě využije zhruba desetina českých žen. To jsou jen některé indicie, které ukazují na to, že přes všechna zlepšení v malých i obřích českých porodnicích to ještě zdaleka není dobré.

Co když to někdo zpackal

Jako pro muže jsou pro mě porody a emoce kolem něj vcelku nepřístupný svět, ale mám už dlouho dojem, že když si ženy vyprávějí o svých porodech, převládá vzájemné varování, které přechází ve strašení. Nikdy jsem smyslu historek, které nikoho nezocelovaly, ale leckoho děsily, nerozuměl. Ester Šíma, která za šest měsíců porodí své druhé dítě, vysvětlení má. „Já si myslím, že to je nezpracovaná lítost nebo rovnou trauma. A těmi historkami se všichni ujišťují, že rodily tak, jak rodit měly, že to sice bylo blbý, ale zároveň v pořádku. Protože kdo si chce přiznat, že jeho porod se nepovedl? Že to někdo zpackal a zkazil? To asi není lehké,“ přemítá. Její první dítě přišlo na svět na pražské Bulovce, kde už několik let funguje centrum porodní asistence, a možná se tam narodí i to druhé, protože Ester Šíma na svůj porod vzpomíná v dobrém. Ale cítí, že by to celé mohlo vypadat jinak. Pokud bude mít zase bezproblémový průběh těhotenství, proč vůbec opouštět domov, kde bude čerstvě čtyřčlenné rodině nejlíp? A tak bude možná rodit doma (s partnerem se na modelu ještě nedohodli).

Dnes už je to pro Šímovy jednoduché rozhodování, ale před třemi lety se Ester stala expertkou na pražské a středočeské nemocnice. „Posuzujete vybavení a nabídku a tak, ale především hledáte v recenzích a různých referencích, které jsou bůhví od koho, jaká je asi šance, že dostanete slušné zacházení. Lepší informační zdroj není,“ říká Ester Šíma. Stejnou cestu po porodnicích ostravské aglomerace absolvovali Jedličkovi. Rozhodnutí nakonec v obou případech, po hodinách rešerší a pátrání, nebyla žádná vysoká matematika: spokojili se s porodnicí, kam nejsnáze dojedou, a doufali (Jedličkovi pořád doufají), že to bude dobré. Úplně stejně došla k rozhodnutí Iva Palkovská, která bude nejspíš rodit v brněnské porodnici na Obilním trhu.

Kristýna Tabačíková je do tohoto hledání vhozena sama. Pražské studentce je dvacet čtyři let, lékaři jsou z ní a jejího pro reprodukci optimálního těla nadšení, ale taky to znamená, že „jí nikdo nic neříká, protože je přeci ta parádně bezproblémová“. Partner ji samozřejmě podporuje, ale žádnou těhotnou nebo už zkušenou kamarádku nemá a její matka jí říká, že nemá co vymýšlet, protože ona taky nevymýšlela a dobře to dopadlo. Kristýna Tabačíková má v plánu si vymýšlet, chce rodit do vody, protože jí to přijde přirozené a bezpečné, chce po porodu zůstat co nejdéle s dítětem, chce, aby ho zdravotníci nekoupali, nedokrmovali, a chce, aby ji nechali placentu porodit přirozeně, bez urychlovacích léků. „Nakonec mi z toho vyšel Rakovník,“ popisuje průzkum, na jehož základě zamíří do dnes asi nejčastější destinace pražských a středočeských matek, které chtějí trochu osobnější přístup. „Jenom doufám, že budu mít štěstí na směnu,“ dodává. Copak i v Rakovníku platí, že zážitky tamních klientek se dramaticky různí? „No jéžiš,“ říká se smíchem. „Nebo aspoň to říkají moje rešerše.“

Ve čtyřiadvaceti letech si připadá na těhotenství trochu mladá, rozhodně ve svém sociálním okruhu. „Jasně že mám z porodu obavy. Ne že bych se zároveň netěšila. Nebo spíš – jsem zvědavá,“ říká. Myslí si, že je hodně v sázce, dobrý porod podle ní znamená sebevědomou matku a asi ne nutný, ale hodně užitečný vklad do budoucího vztahu s dítětem. To ji naplňuje nervozitou, aby jí do cesty nevpadla žádná zbytečná komplikace. „Chápu, že jsme všichni lidi. Někdo může být unavený nebo podrážděný a možná nebude mít trpělivost,“ říká. „Ale mně jde o hodně. Protože haló, já tady rodím.“