Kdy se začnou Češky těšit do porodnice

Porod je velká radost a zároveň to není žádná legrace. Sto tisíc žen v Česku prochází každý rok zážitkem, který promění je samotné a někoho dalšího nasměruje do života. A protože je to v Česku, mohou si být skoro jisté, že jejich životy neohrozí žádná komplikace, protože doktoři to zvládnou. A protože je to v Česku, je tu velká šance, že na svůj porod nebudou vzpomínat v dobrém, protože někdo nebude poslouchat, co si přejí, nebude s nimi mluvit na rovinu, nebo z nich bude dělat hlupáky. Věci se mění, ale v Česku se pořád ještě často rodí právě takto. Před každou rodičkou tedy stojí kromě mnoha jiných rozhodnutí a starostí jedno zbytečné dilema. Hodit tyhle obavy za hlavu, nebo se vydat na plavbu za dobrým porodem, který v moři tuzemských porodnic samozřejmě někde čeká? Objevit a zažít ho je možné – a není to ani žádný velký zázrak. Problém je, že cesta k němu je až do poslední chvíle nejistá.

A co asi řeknu?

Veronika Hažlinská je komunitní porodní asistentka, tedy člověk, kterého si žena najme, aby o ni pečoval a pomáhal jí před porodem, někdy i přímo při něm (Veronika pracuje i v rakovnické porodnici, takže tam své klientky doprovází) a jeden až dva týdny potom. O její služby má zájem široká škála žen, ale jejich přání je podle Hažlinské vždycky stejné. „Chtějí někoho, kdo je poslouchá a můžou s ním všechno, co je zajímá nebo z čeho mají obavu, otevřeně probrat. Chtějí rady a nestojí o poučování. A chtějí mít jistotu, že když něco chtějí a můžou to dostat, dostanou to,“ říká.

Dá se to shrnout jako slušné zacházení. Markéta Jedličková si ho vyhlídla v porodnici ve Frýdku-Místku. Když s partnerem zjistili, že je těhotná, přestěhovali se z Prahy do vesnice za Frýdkem. V rodině byl k dispozici dům k nastěhování a kolem je klid – a Beskydy. Další výhodu partneři objevili záhy: spousta porodnic v dojezdu a všechny s docela dobrou pověstí. Frýdecká je nejblíž a při dni otevřených dveří, který trval přes tři hodiny, se Markéta rozhodla, že vsadí na ni. „Milý personál, který se mnou dobře komunikoval. To mi přišlo podstatné,“ říká. Nemocnice ji ujistila, že splní její požadavky a představy. Moc jich není: po porodu nechat dítě s matkou, a pokud to bude možné, rodit přirozeně, tedy nechat porod běžet bez zásahů a urychlování.

Jak už to někdy bývá, plán Jedličkových se zkomplikoval. Miminko podle ultrazvuků neroste dost rychle a mohlo by být při porodu menší, než zdejší tabulky považují za bezpečné, což znamená porod v ostravské fakultní nemocnici. „No, trochu masokombinát, že?“ říká Markéta Jedličková se smutným pousmáním. Nemá žádnou obavu, je vděčná za pocit bezpečí, který jí velká nemocnice dává (a spoléhá i na tamního přednostu Ondřeje Šimetku, který je známou tuzemskou tváří vstřícného porodnictví), ale pamatuje si nedávnou tamní kontrolu svého břicha: profesionální, rychlé, chladné a pragmatické jednání. Chápe, proč to ve velké instituci tak bývá, ale pro svůj porod by preferovala osobnější přístup. Pořád doufá, že vyjde Frýdek.

Že našla svou porodnici právě tady, není v dnešním Česku překvapivé. Jak říká brněnská socioložka Iva Šmídová, která se porodnictvím zabývá dlouhodobě, některé malé porodnice v Česku pochopily, že pokud mají obstát v konkurenci špičkových fakultních nemocnic, které jsou pro mnoho obyvatel Česka v rozumném dojezdu, musí se naučit něco nového. Nabídnout velkou vanu a porod do vody, spolupráci s fyzioterapeuty nebo promyšlené intimní prostředí, kde je ženám prostě dobře. Ale největší tahák je vstřícné a otevřené jednání a slib respektu k přáním rodiček.

Pokud by platilo, že malá porodnice dnes v Česku znamená nejlepší možný porod a lůžko ve fakultní nemocnici znamená nejlepší možnou péči v případě potřeby, je vyhráno a český rozpočet se může těšit na miliardy z porodnické turistiky. Praxe je ale složitější. Mezi porodnicemi jsou velké rozdíly. A nejen to. „Dlouhodobě platí, že je rozdíl mezi jednotlivými směnami,“ vysvětluje situaci socioložka Šmídová. Vyhlášené zařízení nabízející respekt a trpělivost se během osmi hodin může proměnit v místo produkující odstrašující historky pro těhotné kamarádky. „Neexistují pevně dané standardy, přístup k rodičce má hodně v rukou zdravotnický personál a záleží hodně na tom, co si žena vymůže,“ říká Šmídová.

Něco si vymoci na porodním sále je ale mnohem těžší v praxi než v teorii. Iva Palkovská je brněnská právnička, pracuje v kanceláři ombudsmana, takže jestli má někdo předpoklady se ozvat, bude to ona. Zvlášť když o sobě říká, že „má ráda procesy pod kontrolou“, což je taky největší obava nastávající brněnské prvorodičky. Že nebude mít plně v rukou to, co se při jejím porodu bude dít. Bude mít porodní plán (tedy instrukce pro zdravotníky, kdy si žena přeje, aby zasahovali, a kdy ne), bude mít před porodem podepsaný informovaný souhlas, ale ví, že to má své meze. „Až se od doktora nebo porodní asistentky ozve ,tohle se mi přestává líbit, navrhuji…‘, tak asi těžko budu protestovat,“ shrnuje obavu mnoha matek Iva Palkovská. Chce vlastně jedinou věc: ať jí zdravotníci, kteří do jejího porodu zasáhnou, řeknou předem, co udělají a proč. Protože třeba rutinní – a mnohdy zbytečný – nástřih hráze, mimořádně bolestivý zásah, jehož hojení výrazně komplikuje ženám život mnoho měsíců po porodu, bez předchozího varování pořád není v Česku žádnou výjimkou.