Všem dětem stejné boty

Před pár dny mi auto zničehonic vypovědělo službu přímo uprostřed silničního provozu, a tak mi nezbývalo než zavolat odtahovou službu. K mému překvapení s odtahovkou přijela žena kolem pětadvaceti. Došlo mi, že na profesorky, doktorky i vědkyně jsme zvyklejší než na ženy v „mužských“ manuálních profesích. Byť jako ženy klademe více než dříve důraz na rovnou dělbu domácích prací, držíme se obvykle více dětí a vaření, zatímco vrtačku a auto častěji necháváme partnerovi. A proč by ne? Pocit nenahraditelnosti má přece taky svoje. Jenže zatímco když bouchnou pojistky, Fifinka je bez Myšpulína doma nahraná. Ale když je mimo dům Fifinka, Myšpulín si dá prostě k večeři jen místo svíčkové párky. 

Avšak častěji než v souvislosti s genderem se o manuální práci v poslední době hovoří v souvislosti s posunem odchodu do důchodu, který dost nezohledňuje fyzickou náročnost práce. Přetřásá se nedostatek soucitu a úcty. Tato argumentace je však pokrytecká. Celá naše společnost je přece postavena na koncepci vzdělání jako „výtahu mezi elitu“, vzdělání jako vymanění se z nutnosti pracovat rukama, která tak zbývá na „odpad“, který to „nedal“. Tj. na ty, kteří nezískali diplom, a tak to mají „zaslouženě horší“. 

Podmínkou zlepšení situace manuálně pracujících, toho skutečného, neodvislého na efemérním a paternalistickém soucitu, je popření výše uvedeného principu vzdělání jako „výtahu“. Zajímalo by mě, proč se zrovna v tomto kontextu tak málo uplatňuje pravicový argument volby, do níž nikdo nikoho nenutí? Proč doživotně penalizujeme ty, kteří dali přednost práci před studiem? Z jakých důvodů by se těch cca pět studentských let mělo celoživotně odrazit ve výši našeho příjmu?