Svět se rozpadá. Pouze shodou okolností

Jednadvacáté století se nese ve znamení nečekaných otřesů a velkých zvratů. Svět, jak ho mnozí z nás znali, se proměňuje a zanechává to v nás pocit života zmítaného chaosem. Každých několik let přijde událost označovaná někdy metaforou amerického esejisty Nassima Nicholase Taleba jako „černá labuť“: 11. září, finanční krize, arabské jaro, brexit, volba Donalda Trumpa, koronavirová pandemie, válka na Ukrajině nebo v Gaze. Dokonce i každodenní život může snadno působit dojmem, že si jenom házíme kostkou: stává se například s jistou pravidelností, že Američané zamíří do školy, do obchodu, do kostela, na koncert nebo do kina a tam jejich život vyhasne v náhodném aktu masové vraždy. 

Mnohé z těchto událostí jsou výsledkem pouhé shody okolností. Některé byly vyvolány svévolně, jiné náhodou a snadno mohly dopadnout úplně jinak. Arabské jaro vypuklo poté, co se na protest upálil jeden z trhovců v Tunisku a sám tak zažehl požár, který zachvátil celý region a vládu nejednoho diktátora proměnil v popel. Trump se dost možná pro svou prezidentskou kandidaturu rozhodl v okamžiku, kdy ho v roce 2011 na tradiční večeři dopisovatelů z Bílého domu vtipem ponížil Barack Obama. A bez ohledu na to, jaký je skutečný původ covidu-19, virus, který infikoval jediného člověka v čínském Wu-chanu, zamíchal na dlouhá léta životy miliard lidí. Jedna náhodná událost může najednou změnit všechno a všude. 

Svět jako by se rozpadal, rychleji a nečekaněji než kdykoli v minulosti. Zběsilá nejistota moderního života si žádá nové výrazy, slova jako doomscrolling, které popisuje pasivní návykovou konzumaci negativních zpráv a zdánlivě nikdy nekončícího přívalu katastrof. Máme pocit, že tempo otřesů se zvyšuje. Ekonomové, politici, komentátoři ani politologové přitom mnoho vysvětlení nenabízejí: jsou podle všeho otřeseni stejně jako my ostatní. Chceme-li pochopit, proč se to všechno děje, ale také jak s novou situací naložit, potřebujeme propojit poznatky přírodních i společenských věd a čerpat zároveň z teorie chaosu, evoluční biologie a z fyziky.

Chyba zaokrouhlení

 Začněme Edwardem Lorenzem, meteorologem, který byl za druhé světové války pověřen úkolem předvídat oblačnost před nálety amerických bombardérů v Tichomoří. Tehdejší meteorologie však byla ve skutečnosti do značné míry pouze odhadem a nabízela jen velmi hrubé předpovědi. Když válka skončila, Lorenz se rozhodl, že se pokusí tajemství počasí rozkrýt s pomocí sofistikovanějších metod a s využitím rodící se výpočetní techniky. Na svém počítači LGP-30 vytvořil zjednodušený miniaturní svět: místo milionů různých proměnných, jež ovlivňují počasí v reálném světě, pracoval jeho počítačový model s pouhými dvanácti. 

Jednoho dne se Lorenz rozhodl, že zopakuje jednu starší simulaci. Aby ušetřil čas, začal rovnou v polovině a vložil do ní předchozí data. Předpokládal, že pokud nastaví proměnné veličiny shodně, bude shodně probíhat také simulace – tedy že stejné podmínky přinesou také stejné výsledky. 

Místo toho se však odehrálo něco velmi zvláštního. Počasí v opakované simulaci bylo ve všech ohledech úplně jiné. Lorenz dlouho vraštil nad údaji čelo, a teprve po nějaké chvíli si uvědomil, k čemu vlastně došlo. Jeho počítač nejdříve data zaokrouhlil na tři desetinná místa. Pokud byla například přesná rychlost větru 3,506127 míle za hodinu, stroj ji zobrazil jako 3,506 míle za hodinu. Když pak mírně zkrácené hodnoty vložil zpět do simulace, vždy se zcela nepatrně lišily (v tomto případě o pouhých 0,000127 míle za hodinu). Tyto zdánlivě bezvýznamné rozdíly, pouhé drobné chyby zaokrouhlení, však způsobily zásadní změny. 

Popsaná zkušenost přivedla Lorenze k průlomovému zjištění. I zcela miniaturní rozdíly mohou v důsledku způsobit obrovské změny. Zvýšení teploty o jednu miliontinu stupně může s dvouměsíčním odstupem proměnit počasí tak, že místo jasné modré oblohy přijde prudký liják nebo přímo hurikán. Lorenzovo zjištění se stalo základem konceptu přezdívaného „efekt motýlích křídel“ – tedy metaforické představy, že mávnutí motýlích křídel v Brazílii může v důsledku způsobit tornádo v Texasu – a stálo na počátku teorie chaosu. Stejné poznatky také vysvětlují, proč nejsou meteorologové dodnes schopni nabídnout příliš přesné dlouhodobé předpovědi. Pokud je jakýkoli výpočet jen nepatrně nepřesný, dlouhodobá předpověď může být úplně k ničemu.