Moc ty příběhy nerozebírejme

Děj společného románu (nebo spíš cyklu volně propojených povídek) šestatřiceti spisovatelů z USA a Kanady je zasazen do dvou týdnů od 31. ledna 2020, tedy do doby koronavirové pandemie. Jak vidno z názvu Čtrnáct dnů, je členěn chronologicky, tj. do čtrnácti kapitol, přičemž každá z nich obsahuje několik příběhů. Kdo však z oněch šestatřiceti inzerovaných autorů napsal který, odhalí až seznam připojený na konci knihy – a i poučený čtenář se tu dočká nejednoho překvapení.

Editoři Douglas Preston a Margaret Atwood, kteří tvůrce oslovili a výsledek poté složili dohromady, přišli jak s rámcovým zadáním, tak každý s vlastním příspěvkem. Zjevně tedy ještě dotáhli nápad, o který se opírají Boccacciův Dekameron nebo Chaucerovy Canterburské povídky. Vytvořili nejen komunitu postav, které si navzájem povídají a naslouchají, ale též komunitu spisovatelů různého věku (30–85 let) i komerčního potenciálu (k těm nejmovitějším patří třeba John Grisham). Mnohé už u nás známe a hojně zastoupeny jsou také ženy a etnické menšiny (od Ericy Jong přes Tommyho Orange po Celeste Ng). Covidové trauma tak na rozdíl od nedávno do češtiny přeloženého klasického románu Michaela Cunninghama Den uchopili poměrně nekonvenčním, byť lehce romantizujícím způsobem. A jako bonus má celá epizodicky stavěná kniha hodně překvapivý konec, jenž skvěle ilustruje semknutost i pestrost současné severoamerické literární scény – a s tím i hrdinů a vypravěčů.

Hlavní je lesba patřící ke druhé generaci rumunských Američanů, domovnice polorozpadlého činžáku v newyorské čtvrti Lower East Side, jehož obyvatelé nestihli ujet před lockdownem. Dříve spolu nemluvili, neznali se jménem a pořád někam spěchali, teď se ale scházejí na střeše, kde společně při dodržení hygienických předpisů vzdávají hold zdravotníkům. A aby si ukrátili čas a nějak se zabavili, začnou spolu sdílet příběhy, jež se liší délkou a překypují odbočkami. Některé se dotýkají vážných témat jako identita, přistěhovalectví, rasismus a policejní násilí, jiné se točí kolem věčných vztahových dilemat, lásky a ztráty. A vzhledem ke chmurné době nechybí ani pár duchařských historek, které přitom skvěle ilustrují pomíjivost a krutost času. Laděním se rozpínají od šibeničního humoru po sentiment. A jako celek výtečně tematizují myšlenku vyprávění.