Technologičtí vizionáři připomínají britské podnikatele začátku 19. století

Při vyhlašování Nobelových cen se laická veřejnost zhusta setkává se jmény, která často nezná. Výjimkou bývají literáti, ale letos se to týkalo i držitelů cen za ekonomii, jimiž byli Daron Acemoglu, Simon Johnson a James Robinson působící ve Spojených státech, a to za výzkum vlivu institucí na prosperitu. 

Zejména první jmenovaný patří k nejcitovanějším ekonomům 21. století a spolu s Robinsonem napsal dva fundované, na výzkumech založené a zároveň čtivé tituly. V knize Proč státy selhávají popisují, že pro prosperitu nejsou nejdůležitější neměnné podmínky jako podnebí či geografie, ale politické a ekonomické instituce. V následujícím Úzkém koridoru pak zdůrazňují nutnost neustálého vyjednávání mezi byrokratickým státem a společností. 

Právě v době nobelovské sezony se česky příhodně objevil další „navazující“ titul Moc a pokrok. Tisíciletý zápas o moc a prosperitu. Kniha, kterou tentokrát sepsal Acemoglu s Johnsonem, loni po vydání originálu získala nadšené recenze. Zabývají se v ní tím, jak se v minulosti (ne)dařilo rozdělovat zisk plynoucí z nových technologií a jaké ponaučení z toho může plynout pro dnešek. 

Mentalita elit

V opět důkladně ozdrojované práci vyjmenovávají nadějné příklady, kdy se získané bohatství úspěšně distribuovalo relativně velkému množství pracujících, jako v případě dělníků v továrnách Henryho Forda nebo ekonomického modelu, který zvolilo Švédsko ve třicátých letech 20. století. Proti tomu však stavějí četné, spíše odstrašující případy. 

Kupříkladu technologická vylepšení ve středověkém a raně moderním zemědělství, jako lepší pluhy, promyšlenější střídání plodin, větší využívání koní a značně zdokonalené mlýny, nepřinášela téměř žádný prospěch rolníkům, kteří tvořili bezmála 90 procent populace. Podobně textilní továrny rané britské průmyslové revoluce poskytly několika lidem velké bohatství, ale téměř sto let nezvyšovaly příjmy dělníků. Těm se naopak prodloužila pracovní doba a jak v továrnách, tak v přeplněných městech pracovali a žili v úděsných podmínkách. 

Kniha ukazuje i to, jak nás na první pohled velkolepé vize mohou svést na scestí. Úspěch francouzských inženýrů při stavbě Suezského průplavu stojí v pozoruhodném kontrastu k jejich katastrofálnímu selhání, když přinesli stejné myšlenky do Panamy. Ferdinand de Lesseps přesvědčil tisíce investorů a inženýrů, aby se zapojili do neproveditelného plánu na výstavbu průplavu na úrovni mořské hladiny v Panamě, což vedlo k úmrtí více než dvaceti tisíc lidí a k finančnímu krachu mnoha dalších (a nijak zvlášť ohleduplný předtím nebyl ani k pracovníkům budujícím Suez). 

Častěji však kniha popisuje právě nerovnoměrný prospěch z pokroku a na aktuální vrchol tohoto trendu staví současné technologické miliardáře (v angličtině se pro ně vžil výraz tech bros). U nich Acemoglu a Johnson sledují neblahý vliv, kdy zavádění robotických technologií vede k zániku pracovních míst a digitální sociální sítě jsou zase zdrojem osobních dat a přispívají k polarizaci a obecné nedůvěře, jež podkopávají demokracii. Varují proto před bohatými technologickými vizionáři, kteří se slepě ženou vpřed bez ohledu na to, co přinesou prostým lidem, jimž se cítí být nadřazení.