Pouť za štěstím v teplákách

Vstávám po šesté v Monterotondo, pár desítek kilometrů od Říma. Den začínám modlitbou, vděčností za to, kde jsem. Čeká mě poslední etapa mé pouti, kterou slavím výročí pěti let od svého křtu. Vydala jsem se na ni sama s koloběžkou, zvolila cestu sv. Františka a původně chtěla dojet z toskánské La Verny do Assisi. Jenže se mi jelo krásně, Apeniny jsem taky zvládala, a tak jsem se rozhodla pokračovat. A dnes, pokud vše půjde dobře, dojedu do Říma. 

Dnešní noc jsem spala ve vile u milé Italky Rity společně s Ingrid z Německa, která putuje pěšky. Při brzké snídani nám Rita vypráví o své vnučce a my si s Ingrid vyměňujeme zážitky z cesty. Na poutní stezce je tolik milých poutníků a hostitelů, kteří za pár eur nabízejí vše, co potřebujeme. Teplou sprchu, postel, zásuvku s elektřinou a někdy snídani nebo večeři. K tomu pár dobrých rad, hodně povzbuzení a razítko do kredenciálu – oficiálního průkazu poutníka. 

Vyrážím po osmé a cestou si přehrávám posledních 12 dní. Přiletěla jsem do Florencie a hned z ní utekla do hor. Vydrápala se s naloženou koloběžkou do výšky 1200 metrů nad mořem do La Verny, významného františkánského poutního místa s neskutečnými výhledy do nádherné krajiny. Východ a západ slunce tam byly jedním z nejsilnějších momentů, co jsem kdy zažila. Dál cesta Apeninami, zastávky ve středověkých městech. Nádherné Assisi, kde jsem byla neplánovaně v den svátku sv. Františka. Spaní po poutnických ubytovnách, kde se setkává celý svět, a po úchvatných klášterech, kde bylo tak léčivé ticho. Tolik barev, tolik vůní, tolik jedinečných setkání. Františkánský pozdrav je pokoj a dobro a obojí se mi dostává v míře vrchovaté.