Nick Cave: Publikum mě zachránilo

Poslední slova závěrečného sboru sotva dozněla. Byl to krátký, ale mocný epilog alba, které končí verši plnými naděje: „Mír a dobré zprávy on všem přinese. Dobré zprávy všem věcem.“ Publikum v londýnském sále Kings Place se pomalu zvedá ze sedadel. Někteří ve skupinkách hodnotí, co slyšeli, jiní to jen mlčky vstřebávají.

Je předvečer vydání nového alba Nicka Cavea a na poslechovce desky Wild God se sešly necelé tři stovky lidí: pestrá směs složená částečně z londýnských uměleckých kruhů, novinářů z různých koutů Evropy, ale především ze skalního fanklubu Nicka Cavea. Společně si tu mohli v exkluzivní premiéře poslechnout album, na němž po několikaleté odmlce znovu v plné síle zní Caveova kapela The Bad Seeds. 

V Kings Place vládne kouzelný klid vyvolaný hudbou, zároveň je cítit očekávání. To hlavní – přesněji řečeno ten hlavní – má totiž teprve přijít. A bude mluvit o čemkoli, na co se publikum zeptá. Stejně jako na turné v roce 2019 nazvaném Conversations a stejně jako každý týden, kdy na svém webu The Red Hand Files poctivě odepisuje na dotazy fanoušků.

Dialog s publikem se pro Nicka Cavea v posledních letech stal jak životní nutností, tak výsostnou disciplínou, v níž mu není rovného. Žádná jiná hvězda dnes nemá se svými fanoušky tak hluboký vztah. Odevzdal se jim brzy po smrti svého syna Arthura v roce 2015. Opřel se o ně v těžké chvíli a zrodila se tím vzájemná důvěra, kterou zpěvák aktivně utužuje.

Dnešní Nick Cave je na hony vzdálen pověsti, která pro něj byla charakteristická v devadesátých a částečně i v nultých letech. Marnivý a sebestředný tvůrce je dávno pryč. Když se krátce před půl devátou objevuje na pódiu, nepřichází tam jako celebrita, která si žádá potlesk. Přichází civilně a pokorně; jen jako člověk, který si jde popovídat se svými lidmi.

„Pamatuju se, že když jsem podobnou poslechovku dělal s albem Ghosteen, bylo to on-line na YouTube a přišlo mi, že se lidem album líbí. Jenže pak jsem udělal tu chybu, že jsem se podíval do komentářů. Vykouklo na mě emoji zvracejícího smajlíka, pak tam někdo přidal emoji hovna, někdo na to v dalším komentáři navázal a přidal tři hovna a nakonec z toho byla tsunami hoven. Doufám, že to dnes bude lepší,“ prohodí na úvod ještě trochu nervózní Cave.

Okamžitě se však zvedne les rukou hlásících se s dotazem a Cave z nich se zručností a elegancí vyvolávače na dražbě začíná vybírat. „Kdybych téhle desce měl dát emoji, tak by to bylo objetí,“ říká první vyvolaný. Druhý, jemuž trémou selhává hlas, sdílí své první dojmy z alba Wild God a tvrdí, že ve zpěvákově projevu slyší pozdního Elvise. „Takže vaše emoji by byly plameny?“ opáčí Cave.

Mladík v sobě najde kuráž a s odkazem na lascivní význam kombinace emoji pro ejakulaci prohlásí: „Spíš by to byl lilek a kapky potu.“ Sál zaburácí smíchy, Cave sarkasticky poznamená, že tu začíná být horko, načež mladík situaci uklidní: „Většinu času jsem při poslechu alba proplakal. Je krásné.“

Teď je čas na radost

Mluví spolu, jako by se znali, a podmanivé na celé atmosféře je, že tu vzniká jak prostor pro frivolní konverzaci, tak pro niterné dotazy. Přijde úsměvný kompliment, že ve svých šestašedesáti vypadá, jako by nestárl. „Asi za to může dvacet let závislosti na heroinu a dobrý pleťový krém,“ odpoví. A pak náhle zazní otázka, která zajede přímo do nitra alba. Jedna z žen v sále odkáže na píseň Joy – tklivý emocionální středobod desky, v níž Cave zpívá o chlapci v plamenech sedícím na kraji postele poté, co se s hrůzou probudil.

A ten hořící chlapec konejšivě pronáší: „Smutku jsme si užili vrchovatě, teď je čas na radost.“ Je snadné číst tuto skladbu jako pomyslný rozhovor zpěváka s jeho zesnulým synem a zároveň ji vnímat jako rozhodnutí jít dál a nevyčítat si momenty radosti. „Působí to na mě, jako by radost a štěstí pro vás byly otázkou volby,“ přemítá nad písní žena. 

„Předně musím říct, že radost je pro mě něco zcela jiného než štěstí. Radost vnímám jako těžce vydobytý pocit,“ zvážní Cave na moment, začne hovořit přímo k ženě a zahledí se jí do očí. „Je to pocit, kdy rozumíte kruté povaze světa, rozumíte tomu, co to je ztráta, ale také máte dost sil, které vám umožňují to všechno překonat. Tohle se podle mě nové album snaží ukázat. Před ničím nezavírá oči, ale současně odhaluje kapacity potřebné k poznání, že je možné se cítit jinak. Když to album poslouchám, na tváři mám úsměv.“

Nick Cave vždy zpíval o temných věcech, ale teprve když se mu v životě stala věc nejtemnější, začalo se do jeho písní paradoxně vkrádat světlo. Ba co víc, začal na tomto přicházejícím světle usilovně budovat svou existenci poté, co se jeho syn Arthur v červenci roku 2015 nešťastnou náhodou zřítil z útesu v přímořském Brightonu – tehdejším bydlišti jeho rodiny – a zraněním po převozu do nemocnice podlehl. „Umřel Arthur a všechno se změnilo. Tenhle pocit přerušení, přetrženého života, pak prosákl vším,“ popisoval Cave v předloňském knižním rozhovoru Víra, naděje a masakr, který během pandemie vedl s novinářem Seánem O’Haganem.

Zlom v jeho životě nejlépe zachycuje srovnání dvou celovečerních dokumentů. Zatímco 20 000 dní na Zemi z roku 2014 představuje do detailu stylizovaný portrét poněkud domýšlivého dandyho, který si pečlivě střeží svou image, ten následující, One More Time with Feeling z roku 2016, vykresluje syrový portrét psychicky odevzdaného muže, který se jen snaží, aby ho životní ztráta nezlomila.

Právě tehdy se ze sebezáchovných důvodů rozhodl, že se neuzavře a nezatvrdí. Začal truchlit víceméně veřejně. Vynášel na povrch pocity, s nimiž lidé mívají tendenci zůstávat sami – psal o nich písně, mluvil o nich v rozhovorech. Ztráta blízkého člověka sice potká každého, ale s utrpením, které se zdá být nevyslovitelné, zůstává každý často sám. A přestože Cave přiznával, že ani jemu se nedostávají slova pro to, čím si prochází, zkoušel je vytrvale hledat a hlavně se nebránil tomu říkat je nahlas. 

Gynekolog na večírku

Jeho otevřenost byla působivá, až odzbrojující – a publikum si jí okamžitě všimlo. Přimklo se k němu, začalo na něj dávat pozor. Postupně se tu vybudovalo nebývalé a s ničím jiným nesrovnatelné pouto, které bylo viditelné i na londýnské poslechovce. „Můj vztah s publikem se změnil, ale nebyl jsem to já, kdo ho změnil,“ říká zjevně pohnutý Cave na dotaz polského fanouška.

„Publikum si změnu vyžádalo samo. Když jsem v roce 2017 znovu vyjel na turné, tak jsem náhle vnímal, že lidé na koncerty přicházejí s jiným očekáváním. Zdálo se mi, že už se nechtějí jen bavit, že ta emoce je dost jiná. A já jsem se ji pokusil následovat. Nepopsal bych ji jako starost, byla to emoce lásky, která z publika vycházela. Tím se pro mě všechno obrátilo. Dá se říct, že publikum mě do velké míry zachránilo.“ 

Záhy nato, v září 2018, pak Cave coby citovou splátku i s cílem ještě užšího sepětí s komunitou rozjel stránky The Red Hand Files. Na nich s železnou pravidelností a s maximální upřímností ve formě cituplných dopisů odpovídá na všemožné dotazy fanoušků. Sám je všechny čte a sám z nich vybírá. Nezáleží na tom, zda jde o rady v obtížných životních situacích, ujištění, zda bolest přebolí, nebo jen o výstřelky typu: „Jaké jsou vaše oblíbené podcasty?“, případně „Proč jste takovej kokot?“. Nick Cave se nevyhýbá ničemu a proměnil se v jistého důvěrníka svých posluchačů; průvodce a mentora, s nímž si mohou promluvit. 

„The Red Hand Files se do velké míry staly osou mého života. Protože otázky se nepřestávají valit. S tím se nedá vyrovnat, aniž by vás to od základu nezměnilo. Postavilo mě to do zvláštní pozice, lidé se na mě obracejí s žádostí o radu. Napíšou mi: Podívej, zrovna mi zemřel otec, co mám dělat?“ popisuje na pódiu Cave obvyklé situace a na jeho tváři se náhle objeví bezradný výraz.

„Co na tohle asi tak říct? Proto jsou pro mě The Red Hand Files extrémně náročné na psaní. Vyžadují ode mě účastný, soucitný přístup ke každému člověku a každé jeho otázce. A to je něco, co pro mě není úplně přirozené. Je to ale projekt, který ovládl můj život. Nevím, jestli a jak je možné ho ukončit. Staví mě do podivných rolí a dostávám podivné dotazy. Někdy si připadám jako gynekolog na večírku,“ uzavírá odlehčeně. 

Úzké sepětí s publikem je poměrně běžné na klubové úrovni a mezi nezávislými umělci, ale mezi hvězdami, které vyprodávají desetitisícové haly, nemá to, co Nick Cave dělá, obdoby. U žádného jiného hudebníka nebo hudebnice včetně těch, kteří se pyšní obrovskou oddanou fanouškovskou skupinou – a je jedno, jestli jde o Taylor Swift nebo o Radiohead –, neprobíhá takhle intimní a oboustranný dialog.

Co hledá divoký bůh?

Z umělce, který se důvěrností stranil a obýval pouze svůj vlastní svět, se stal člověk, který nic neskrývá a ve všem se otevřel. Promítlo se to i do tvorby. V začátcích si Nick Cave našel polohu, která kombinovala chaotický a destruktivní punkový charakter typický pro The Stooges a Iggyho Popa se zádumčivostí a fatalismem písničkářů, jako byli Leonard Cohen nebo Johnny Cash.

Byl rozpolcen mezi excesem a kazatelstvím a v různých obdobích se přikláněl k té či oné poloze. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let – od debutu From Her to Eternity po veleúspěšné Murder Ballads – se v písních schovával za masky vyděděnců, násilníků nebo vrahů. S osobním albem The Boatman’s Call se poprvé odvážil ukázat šrámy z milostného zklamání, ovšem stále si zachovával sentimentální pózu.

Po ní už ale na albech Ghosteen, Carnage a ani na novince Wild God není ani památky. Naopak jsou plné empatie s tíhou lidského údělu a opatrně se dotýkají toho, jak křehké jsou stavy radosti a jak tenké je vlákno života. Sám říká, že jeho písně z posledních let působí, jako by prošly mlýnkem na maso: nemají lineární děj jako kdysi, trhají se, mění směr a jsou nevyzpytatelné. Odpovídají tomu, jak jejich tvůrce vnímá život.

Ostatně když ve zmíněném knižním rozhovoru se Seánem O’Haganem hovoří o sobě před rokem 2015, vnímá se jako jiná osoba. Proto se nerad vrací ke starým historkám či vzpomínkám na drogová léta, má pocit, jako by je prožil někdo jiný. Trauma ho roztříštilo na tisíce kousků, zpátky je ale složil do jiného tvaru.

Nick Cave se jako člověk změnil natolik, že se nevyhnutelně proměnil i jako umělec. Do značné míry se tak podobá hlavnímu protagonistovi mocně gradované písně Wild God, která má potenciál rozburácet kapelu The Bad Seeds naplno. Pojednává o rozevlátém bohu, který uteče z domova důchodců, bloudí světem a zoufale se pídí po někom, kdo by v něj ještě uvěřil.

„Divoký bůh z mé písně hledá to, co hledáme my všichni – někoho, kdo by uvěřil v nás.“

„V dnešní terapeutické době nám bývá opakováno, že vědomí naší hodnoty by nemělo záležet na ocenění a potvrzení od ostatních... ale pravda je taková, že jsme společenští tvorové a na uznání a chvále ostatních závisíme,“ napsal o albu Wild God do The Red Hand Files. „Divoký bůh z mé písně hledá to, co hledáme my všichni – ne něco, v co bychom mohli uvěřit, ale někoho, kdo by uvěřil v nás.“ Příběh divokého boha je tak příběhem někoho, kdo se lidem nejprve vzdálil, aby si uvědomil, že se k nim pro svou vlastní záchranu musí vrátit.

Tu skladbu jsem do Harryho Pottera vybral já

Tvorba Nicka Cavea vždy sváděla k hledání návaznosti mezi písněmi a životem. Prostor zvukově abstraktní desky Ghosteen z roku 2019 obývá duch jeho syna Arthura a hudba i text tu volají po smíření. Následující Carnage (2021) natočil pouze ve dvojici s dvorním spoluautorem a členem The Bad Seeds Warrenem Ellisem: účtuje tu se vztekem nahromaděným v jedinci i ve společnosti a dává mu průchod.

Wild God, s nímž Cave vyráží na turné, které se 17. října zastaví i v pražské O2 areně, je sice albem mnoha truchlivých obrazů, rozjasňují ho však časté záblesky radosti: „Moje nebohá duše měla dlouho temnou noc. Byla to dlouhá noc, týden, možná rok,“ zpívá v Long Dark Night hlasem někoho, kdo si všímá, že svítá. Stejně tak skladba O Wow O Wow (How Wonderful She Is), věnovaná zemřelé dlouholeté přítelkyni a zpěvačce Anitě Lane, se ohlíží jen za krásnými společnými momenty.

Radostnou povahu tu ostatně má i biblická a náboženská symbolika. Ta je s Caveovou hudbou sice spjatá odjakživa, ovšem rovněž prochází změnami. V osmdesátých letech byl okouzlen nelítostným starozákonním bohem, který podrobuje lidstvo zkouškám a sesílá na něj zkázu, teprve později přilnul k milosrdenství Nového zákona a tvrdí o sobě, že je náboženský navzdory církvím.

„Moje náboženské založení se vůbec nezakládá na víře či nevíře – jakkoli se to může zdát podivné. Nacházím v něm něco, co se mě dotýká a působí na mě tak jako nic jiného,“ vysvětluje své pojetí víry a také pochybností o víře, které se albem Wild God vinou. „Otázky, jestli bůh existuje nebo něco podobného, jsou pro mě druhotné. Náboženství mi nabízí prostor pro pocity, pro něž upřímně řečeno nikde jinde prostor nenacházím. Vnímám jej jako útočiště, které bylo vytvořeno pro ty nejzranitelnější aspekty našich osobností.“ 

Kromě osobních a duchovních se vynořují i dotazy propojené s profesním životem. Sedí tu renomovaný producent Nick Launay i několik spoluhráčů z kapely The Bad Seeds. Neznámý muž pak položí otázku na filmovou hudbu, a když se Cave rozpovídá, jak dobře zafungovalo, když byly jeho písně použity ve Shrekovi nebo v jedné z emočně vypjatých scén snímku Harry Potter a Relikvie smrti, muž ostýchavě poznamená: „Tu skladbu jsem do Harryho Pottera vybral já.“ Jednalo se o hudebního supervizora z filmové a televizní branže Matta Biffu. „Dejte mě ještě do něčeho dalšího,“ zavtipkuje zpěvák, když dodá, že díky Potterovi je skladba O Children tou nejstreamovanější na Spotify.

Pokud kdysi Nicka Cavea následovali fanoušci, kteří napodobovali jeho extravagantní image pána temnot, libovali si v dekadenci a odcizení od současného světa, pak dnes excentriků notně ubylo – přicházejí za ním lidé, kteří vnímají sounáležitost a porozumění. S postupujícím časem je v sále cítit stále silnější vzájemné porozumění. Počet lidí, kteří od Nicka Cavea chtějí slyšet odpověď, je jen o něco větší než těch, kteří mu chtějí něco říct. Přijde jim důležité, aby slyšel, co pro ně znamená a co s jeho hudbou zažili. A stejně jako se snaží poctivě a obsáhle odpovídat, tak často jen naslouchá. Vnímá postřehy a zážitky lidí v sále. Hranice mezi tím, kdo tu vypráví komu, se rozpíjejí.

„Vůbec netuším, jak dlouho má tahle akce běžet. Můj tým se už určitě dávno vypařil a nechal mě tu,“ pronese po více než hodině pobaveně, ale i trochu bezradně. Rozhlédne se po sále, kde je pořád ještě dost zdvižených rukou hlásících se o slovo, a řekne: „Prostě mi jen dejte vědět, až budete chtít jít domů.“ A jakási žena ze zadních řad, přestože nemá mikrofon, naplno zakřičí: „Dost možná nikdy.“