Události v kultuře

UDÁLOST TÝDNE

Americké předvolební kampaně s sebou vždy přinášejí hádky a boje o písně. Svůj symbolický rozměr tu má především to, jakým hitem se budou zahajovat mítinky nebo jaká skladba bude tvořit ideální spojení s kandidátem či kandidátkou. A především – jestli hudebníci toto spojení posvětí, nebo se jej naopak budou pokoušet zastavit, jelikož s politikou daného kandidáta vůbec nesouhlasí. 

Nejinak tomu je i letos. Oficiální skladbou v kampani Kamaly Harris se stal se svolením Beyoncé její singl Freedom z roku 2016. Za jeho zvuku se Harris minulé pondělí objevila na sjezdu Demokratické strany v Chicagu, a když pak v reakci použil tu samou píseň v klipu na sociálních sítích tým Donalda Trumpa, musel ji po stížnostech vydavatelství stáhnout.

Exprezident obecně nemá šťastnou ruku na výběr muziky. Hybný singl Neila Younga Rockin’ in the Free World, který k písničkářově velké nelibosti zněl na Trumpových předvolebních shromážděních v letech 2015 a 2020, nyní v Chicagu s Youngovým souhlasem doprovázel Tima Walze. Ostatně sám guvernér je velkým hudebním fanouškem a tato Youngova skladba patří mezi jeho oblíbené.

Sympatie tu jsou oboustranné, na rozdíl od doby, kdy se Young pokoušel právními kroky Trumpovi zamezit v používání jeho hudby a měl pro něj vzkaz: „Pokaždé, když na některém z vašich shromáždění zazní má píseň, doufám, že budete dobře slyšet hlas. Pamatujte, že je to hlas amerického občana, daňového poplatníka, který vás nepodporuje.“

Podstatné přitom je, že obě písně – jak Freedom, tak Rockin’ in the Free World – vyzařují podobné sebevědomí a odhodlanost. Všímají si toho i některé komentáře a poukazují na to, že píseň Freedom vnáší do kampaně novou náladu. Že si Kamala Harris půjčuje od Beyoncé její vibe, charakterizuje novinář Charles M. Blow pro The New York Times takto: „Harris dává mnoha demokratickým voličům to, co chtějí: (...) příležitost něco cítit místo přemýšlení, nadšení místo zděšení.“   Pavel Turek

DOKUMENT TÝDNE

Když v roce 1995 zpívala klučičí kapela Backstreet Boys I’ll Never Break Your Heart, statisíce fanynek – hlavně německých, protože nováčci na scéně tehdy začínali v Evropě – netušily, že jsou součástí jednoho z největších podvodů v amerických dějinách. K neslavné, ale fascinující kapitole z historie populární hudby, jejímž hlavním aktérem byl impresário a stvořitel chlapeckých kapel devadesátých let Lou Pearlman, se vrací třídílný dokument Špinavý pop: Podvodník s boy bandy (Netflix).

Zatímco třeba Justina Timberlakea není nutné příliš představovat, jméno Lou Pearlman říká něco jen málokomu. Cesty obou se protnuly v půli devadesátých let. Synovec slavného zpěváka Paula Simona oslavovaný médii jako milionářský architekt hudebních senzací totiž dával tehdy dohromady další boy band ’ NSync. Šlo přitom o konkurenci jeho předchozímu počinu – zmíněným Backstreet Boys, s nimiž se rozkmotřil kvůli dělení zisků, které bylo nastaveno výhodněji pro něj než pro mladíky, jimž pomohl k závratné kariéře.

Pearlman měl jedinečný podnikatelský čich a navzdory své vizáži i charisma, jímž dokázal okouzlit téměř kohokoli. Byl to lhář a podvodník, jenž zpronevěřil stamiliony dolarů. O své zkušenosti s ním mluví z odstupu čtvrtstoletí členové kapel, jeho asistentka či investoři. Mezi mluvícími hlavami se odvíjí příběh připomínající reálnou verzi filmu Chyť mě, když to dokážeš – o podvodníkovi, který uměl geniálně falšovat razítka, podpisy i šeky.

Zloduch tu je na první pohled jasný. Vnímavý divák bude ale příběh sledovat s určitým znejistěním ohledně tiché spoluviny některých zúčastněných, kteří mu byli nesmírně blízko, byť tvrdí, že o ničem nevěděli. Otazníků je tu víc. Využíval Pearlman naivní mladíky toužící po slávě, nebo to bylo možná trochu komplikovanější?

Kdo by měl na konci chuť ještě chvíli ve světě americké pop music setrvat, může sáhnout po Nejhvězdnější noci popu – dokumentu o nahrávání možná nejslavnější skladby osmdesátých let, humanitární We Are the World. Ponor do jedné noci v jednom studiu je nečekaně vtipnou psychologickou studií řady zúčastněných hudebních hvězd od Michaela Jacksona po Boba Dylana.
Jindřiška Bláhová

ALBUM TÝDNE

Pokud jsou ještě někde v kolektivní paměti živé vzpomínky na pandemii, pak je to bezesporu v hudbě. Náhlé zastavení světa doprovázené lockdowny i strachem z toho, co přijde, přenastavilo lidem vnímání času. Došlo k vytržení ze zažitého moderního rytmu a hudební scéna i posluchačstvo na to zareagovaly obratem k intimním a léčivým ambientním nahrávkám. Hledaly oporu v něčem trvalém a bylo vcelku jedno, jestli šlo o zvuky dronové hudby navozující pocity bezčasí, či o chuť objevovat v dávné hudbě něco současného.

Vše z uvedeného přináší také nové album britské skladatelky Laury Cannell nazvané The Rituals of Hildegard Reimagined. Ve dvanácti improvizovaných a vesměs na první pokus nahraných skladbách propojuje lásku ke staré hudbě, k hudbě lidové i k soudobému minimalismu – a jak sama říká, deska je na jedné straně imaginárním dialogem s všestrannou osobností z 12. století a zároveň velmi osobním, konejšivým způsobem vyrovnávání se s vlastními úzkostmi.

Výhradními nástroji tu jsou basové zobcové flétny a dvanáctistrunná harfa opatřená delay efekty. Některé skladby jako O Ignee Spiritus přímo vycházejí z díla středověké skladatelky, mystičky, léčitelky a abatyše Hildegardy z Bingenu, jejíž život v posledních desetiletích přitahuje pozornost nejen hudebníků. Je rovněž vnímána jako důležitá spirituální a feministická figura. Cannell se s jejím dílem poprvé setkala v roce 1997 na albu Canticles of Ecstasy, které jí daroval její strýc – profesor mikrobiologie se zájmem o starou hudbu. A od té doby Hildegarda provází její kariéru.

Kromě doslovných citací Cannell zachází s Hildegardinými střípky velmi volně, používá často jen fragmenty, něco loví z paměti a přidává dost ze sebe. Vše zní velmi vzdušně a každý tón i drone má dost prostoru k tomu, aby se mohl rozprostřít. V tvorbě Laury Cannell se tak mažou hranice mezi tím, co je vlastně dávné a co současné. The Rituals of Hildegard Reimagined berou publikum mimo tyto kategorie, protože právě když zmizí toto vnímání času, zmizí i neklid.  
Pavel Turek

VÝSTAVA TÝDNE

Vrací se tam, kde to všechno začalo. „O Československu jsme věděli, že je tam velká zima a že se tam musí nosit dvoje ponožky na sobě,“ vzpomíná ve videu více než devadesátiletá babička umělkyně Quynh Trang Tran na dobu, kdy svou dceru – tedy autorčinu matku – vypravila z Vietnamu jen s párem triček a riflí do neznámé země.

Společný projekt Kvet Nguyen a Quynh Trang Tran nazvaný Memory Building Sites, který aktuálně vystavuje pražská galerie 35m2, se dotýká okamžiků, jež jsou pro ně coby pro příslušnice druhé vietnamské generace na československém území ustavující. Pátrají v rodinných albech i veřejných archivech po stopách a zmínkách o tom, jak se jejich předkové, kteří do Československa přišli v sedmdesátých a osmdesátých letech, sžívali s novým prostředím, a také ukazují, jak je toto prostředí přijímalo.

Absolventka Ateliéru keramiky a porcelánu na pražské UMPRUM Quynh Trang Tran v keramickém díle New Hope ztvárnila všechny kusy oblečení, které si její matka v roce 1986 přivezla. Na Slovensku dospívající vizuální umělkyně Kvet Nguyen zase vybírá snímky z archivu slovenské jazykové školy pro migranty v Sološnici, a doplňuje je nahrávkami zpívajících vietnamských dělníků, které se dochovaly z televizního vysílání. K tomu přináší výstřižky z novin popisující vnímání vietnamské menšiny na Slovensku, z nichž ty z počátku devadesátých let působí nepokrytě rasisticky.

Na malém prostoru, ovšem v koncentrované formě připomíná Memory Building Sites střety a konflikty, naděje i zklamání, jimiž si prošla generace jejich rodičů. Výstava přibližuje jejich vykořeněnost a současně naznačuje proces, v němž tato původní vykořeněnost dává zapustit kořenům pro druhou generaci. Memory Building Sites připravila kurátorka Denisa Tomková a v žižkovské galerii 35M2 jsou k vidění do 25. října.  
Pavel Turek