Víc než policistka, princezna a trpící manželka

Hello, Welcome, film uzavírající pomyslnou ženskou trilogii režiséra Šimona Holého, má v sobě výraznou scénu, ve které se herečka Ema vymaní z náruče svého milence na jednu noc a jde si zakouřit na balkon, kde narazí na jeho matku. Matka ji matně poznává z jakéhosi seriálu. Je Eminým světem nadšena, ale nerozumí mu, stejně jako Ema neví, co říct na to, že matka „pípá na pokladně“. Propast mezi uměním a „skutečným“ světem se zdá být nepřeklenutelná.

Setkání umělce s někým, kdo se ve filmovém průmyslu nepohybuje, často bývá zážitek. Buď panuje dojem, že pracujeme zadarmo, neboť umění je přece radost (dodnes si pamatuji šok mé babičky, když se dozvěděla, že dostávám za scénáře zaplaceno), nebo že se máme jak prasata v žitě. Mluvit s někým o umělecké branži bez příkras a iluzí je skvělá terapie, zejména po dni stráveném u rodinného oběda, kde si buď myslí, že byste si měla najít placenou práci, nebo že jste daleko větší hvězda, než skutečně jste.

Stejně terapeutické je vidět snímek o stinné stránce umělecké, zejména té herecké profese. Příběh tří hereček, z nichž jedna má v Karlových Varech premiéru filmu a další dvě ji přijely podpořit, totiž ukazuje, jak to skutečně chodí. Jak obrovská je závislost kariéry na náhodě: Ema se v rozmezí jednoho odpoledne dozví, že pojede s filmem do Benátek, a zároveň že nedostala vytouženou roli v romantické komedii. Jak tabuizované je u nás téma MeToo: Adéla v soukromí sice popisuje, že byla na place sexuálně obtěžována, ale v rozhovoru i přes návodné otázky a tlak žádnou podobnou zkušenost nepřizná. A jak je naprosto klíčová role sociálních sítí, bez kterých herečky nedají ani ránu a jejichž specifický vizuál je celým filmem proložen.