U snídaně sedím s Hanni, dámou zasloužilého věku, vlastně by se dalo říct, že je to taková moje třetí babička. Známe se už pěkných pár let. Ačkoli jsme téměř krajané – ona se narodila v Jihlavě, já v Jindřichově Hradci –, trvalo to dlouhou dobu, než se naše cesty protnuly. Je totiž ročník 1942 a patřila k jihlavským německy mluvícím obyvatelům, takže byla ona a její rodina po válce „…vertrieben“, vyhnaná (u nás se oficiálně říká odsunutá).
Kdysi jsem ji dokonce do Jihlavy zavezl, aby se podívala na místa svého dětství. Moc se jí nechtělo a já dodnes vidím to zděšení těch, kteří dnes bydlí na místech, kde kdysi bydlel někdo jiný. Byl jsem tehdy rád, že neumí česky.
Během těch let, co se známe, jsem se jednou zeptal na její dětství, ale odbyla mě frází, že to nestojí za řeč, a já jsem pochopil, že o tom asi nechce mluvit. Tak jsem se dál neptal. Někdy přijde ta chvíle, říkal jsem si, a netušil jsem, že to bude právě dnes u ranního kafe.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Když máte pocit, že se v životě jen plácáte, možná je čas vyrazit za dobrodružstvím
