Na tohle jsme nebyli zvyklí. Natáčení Amadea bylo střetem dvou pracovních kultur

Jako byste srovnávali tým Mukařova a Ligu mistrů – obojí je fotbal, ale dost jiná úroveň,“ říká ve svém domě v Mukařově jednadevadesátiletý výtvarník Theodor Pištěk. Fotbalovou metaforu si vypůjčil pro srovnání natáčení filmů, na které byl zvyklý před rokem 1989 v československém Barrandově, a natáčením životopisného velkofilmu Amadeus, k němuž dělal kostýmy. I pro profesionála, který pracoval třeba na filmech Františka Vláčila a v té době měl na svém kontě desítky projektů, to byla první velká západní zakázka a jedinečná zkušenost.

Amadeus se v Československu točil v roce 1983 a od jeho americké premiéry uplyne letos 19. září čtyřicet let. V tuzemských kinech se objevil o necelé dva roky později, což bylo tehdy u amerických snímků vcelku běžné. První srpnový den roku 1986 mu konkurenci dělala třeba francouzská Báječná Angelika, za Amadea si ale diváci museli připlatit. Ústřední půjčovna filmů ke snímku Miloše Formana přiřadila prémiové dvojnásobné vstupné.

I tak se na něj stály fronty – zvýšený zájem byl běžný u atraktivních amerických titulů, kterých v osmdesátých letech v československých kinech přibývalo, jak se filmový monopol snažil brzdit odliv diváků z kin k televizním obrazovkám. Natož když šlo o dílo a jméno Miloše Formana, autora komunisty neoblíbené satiry Hoří, má panenko.

Ze stejného důvodu se ale uvedení oscarového díla obešlo bez fanfár. Emigranti byli persona non grata, o kterých se oficiálně nemluvilo – a dvojnásob v případě těch prominentních a úspěšných, jako byl Forman. Stejně tak tři roky předtím mlčely noviny a televize o natáčení filmu, byť jím žila poměrně velká část pražské kulturní obce. Ani v inzerátech na komparz se nesměl jeho název z politických důvodů objevit.

Natáčení Amadea tak patří i k nejvíce vyprávěným filmovým příběhům před revolucí. Nejčastěji se píše o peripetiích Miloše Formana usilujícího pracovat ve své bývalé vlasti nebo o dohledu Státní bezpečnosti, jež americké filmaře a jejich české spolupracovníky hlídala na každém kroku. Nejde ale jen o zdroj vděčných anekdot o střetu dvou světů a absurdit komunistického režimu, o jejichž oběh se staral i sám Forman, který uměl vyprávět jako málokdo.

Jeho pátý film, který natočil po svém odchodu do Spojených států koncem šedesátých let, zanechal stopu v tuzemské kinematografii před rokem 1989 i po něm. Aniž by bylo třeba kolem něj budovat mýtus a jeho roli přeceňovat, i díky němu se v devadesátých letech stalo Česko vyhledávanou lokací pro hollywoodské štáby a pozvolna tu vyrostl rozsáhlý servisní průmysl pro zahraniční produkce, jaký známe dnes. Americké štáby o Česku věděly a minimálně někteří tuzemští filmaři zase nebyli po revoluci zaskočení jejich požadavky a stylem práce.

Dopad na filmový průmysl je přitom jen jedna část pozoruhodné story. Amadeus vstoupil nesmazatelně do života i mnoha konkrétním lidem, kteří na něm pracovali – od barrandovských produkčních přes kostymérky po tanečníky. Nejen profesně, ale v nedůvěrou nahlodané komunistické společnosti, kde se laskavost a uznání moc nenosily, třeba i lidsky.

„Hluboký dojem na mě udělal respekt, který ve štábu panoval i k těm nejmenším profesím,“ vzpomíná scénograf Šimon Caban, tehdy student Vysoké školy uměleckoprůmyslové a člen amatérské Baletní jednotky Křeč najaté na tanec ďáblů s loučemi do závěrečné scény opery Don Giovanni. „I k nám, úplným nýmandům, se všichni chovali skvěle. Byl to iniciační zážitek. Věděli jsme, že v budoucnu jen takhle a nijak jinak,“ popisuje práci na zlomovém snímku v dějinách československého filmového průmyslu.

Mozart se žení

Kdysi oslavovaný a nyní sešlý a zapomenutý skladatel Antonio Salieri se za dveřmi blázince začne neochotně zpovídat faráři, který mu přišel dát rozhřešení. Nakonec ale slyší víc, než by chtěl. Životní příběh muže sžíraného vlastní průměrností tváří v tvář talentu hudebního souputníka, jehož jméno se stalo synonymem pro genialitu – Wolfganga Amadea Mozarta. Popsaná scéna se ve filmu Amadeus nachází zkraje po úvodních titulcích. Předchází jí Salieriho pokus o sebevraždu a cesta zasněženým městem. Natáčet se ale začala v lednu 1983 jako vůbec první – v dekoracích na Barrandově, kde vyrostl Salieriho pokoj v ústavu.

Filmování pak skončilo v polovině července 1983 v kostele sv. Jiljí na Starém Městě, o měsíc a půl později oproti plánu. Americká produkce využila finanční injekce od distributora. Poslední natáčecí den byl věnovaný svatbě Mozarta a Constanze. Mezitím se americký štáb doplněný o rozsáhlý tým vybraných československých spolupracovníků pohyboval od Tylova divadla přes Arcibiskupský palác, Strahovský klášter a Valdštejnskou zahradu po karlínskou Invalidovnu. Z Prahy, která hrála sama sebe, ale i Vídeň 18. století, pak vyjel třeba do Kroměříže. Na seznamu lokací figurovala později i Itálie.