Drak, jenž se dočkal

Drak, jenž čeká je jedním z nejdůležitějších fantasy románů osmdesátých let. Poprvé vyšel v roce 1983 a o rok později za něj John M. Ford obdržel cenu World Fantasy Award. Mezi jeho první obdivovatele patřil Neil Gaiman – tehdy ještě nikoliv spisovatel, ale novinář specializující se na populární žánry. Vycítil, že podobně jako Malý, velký Johna Crowleyho nebo Brány Anubisovy Tima Powerse, abychom zmínili další zásadní romány z tohoto období, patří Fordova kniha k dílům, která brání fantasy žánr před záplavou laciných nápodob tolkienovských fantasy či buranských příspěvků typu meč a magie.

Na románu Johna M. Forda nic laciného nebo prvoplánově podbízivého není. Ano, obsahuje řadu atrakcí, které by sváděly k línému psaní a spoléhání se na klišé: mezi postavami najdeme krásnou lékařku v nesnázích, upíra odhodlaného nepodlehnout své „rudé žízni“ nebo čaroděje opatrně usměrňujícího tok dějin. Vždy jde ovšem o způsob, jakým Ford jejich osudy splétá a odhaluje. Kde většina autorů polopaticky vysvětluje a donekonečna popisuje, Ford se nebojí naznačit, nebo dokonce přeskočit. Součást potěchy ze čtení je u něj totiž i zaplňování pečlivě připravených bílých míst. Ostatně i s drakem z názvu je to poměrně komplikované, zmíněné monstrum v knize nevystupuje a dost možná se jedná o metaforu Walesu.

Platí přitom, že čím více znáte Shakespearovy tragédie, dějiny 15. století a příběhy z artušovského cyklu, tím víc budete nadšeni. Existuje několikasetstránkové pojednání o detailech Fordova románu, které bohužel nebylo možné přiložit k českému vydání – zůstala jen kratičká poznámka, v níž autor osvětluje některé klíčové body dějin svého světa. Protože Drak je především alternativní historií. Středověké Evropě zde dominuje Byzanc, dědička nikoliv křesťanského, ale polyteistického Říma, a v Anglii se rozehrává velká hra o to, zda se králem stane Richard z Gloucesteru nebo… někdo jiný.