Ficova vláda likviduje kulturu. Ta se chystá na odpor

Slovenská ministryně kultury Martina Šimkovičová odvolala minulé úterý šéfa Slovenského národního divadla Mateje Drličku – a když se ho zastala šéfka Slovenské národní galerie Alexandra Kusá, dostala obratem výpověď i ona. Jejich konce jsou vynucené a náhlé, ale zároveň dlouho očekávané. Změny ve vedení klíčových slovenských kulturních stánků jsou totiž součástí širší snahy vlády Roberta Fica, která se snaží ovládnout mediální, justiční či právě kulturní instituce. Reakce veřejnosti na obě výpovědi byla hlasitá a pobouřená. Za hodinu a půl, po které jsme s oběma mluvili dva dny po jejich vyhazovech v atriu zrekonstruované a nedávno znovu otevřené Slovenské národní galerie, přišly oběma bývalým šéfům popřát hodně sil čtyři různě velké skupiny návštěvníků. „Nejsme úplně bezmocní, i když to může některým z nás tak připadat,“ říkala jim i nám Alexandra Kusá.

Jak jste se dozvěděli o svých odvoláních?

Alexandra Kusá: Ty jsi byl první, tebou to začalo.

Matej Drlička: Přišla za mnou domů dáma z ministerstva spolu se dvěma ohromnými muži, které jsem někde označil za ochrankáře, čímž se jim omlouvám, prý to byli pánové z právního oddělení, a předali mi odvolávací dekret. Bylo ráno, takže jsem ho převzal mezi dveřmi bytu v županu.

A. K.: Já to čekala podobné jako Matej, ale nakonec jsem odvolání převzala u sebe v kanceláři. Dokonce i s kyticí. Paní z personálního a pán z právního mi poděkovali za čtrnáct let práce. Bylo jim to nepříjemné. Ujistila jsem je, že tady v galerii se poslové zlých zpráv nezabíjejí, a nějak jsme to s humorem zvládli. Pak jsem utěšila kolegyni, která u toho byla a celou dobu plakala. A následně jsem všechno podepsala.

Jak jste v ten moment byli překvapení?

M. D.: Moc ne. Já jsem se o svém konci dozvěděl už v momentě, kdy paní ministryně Šimkovičová loni v říjnu nastoupila do funkce.

A. K.: Jako my všichni.

Co to přesně znamená?

M. D.: K nám do divadla chodí i vládní poslanci a současní ministři. Někteří s divadlem otevřeně sympatizují, vyfotí se se mnou a tak dále. A od nich se ke mně dostávalo, že v létě mě sundají, nebo že mě sundají v září. Zkrátka že můj konec ve funkci je otázkou krátkého času, pak už dokonce padala i data.

Chtěli vám pomoct?

M. D.: Pomoct mi nedokázali, protože koaliční smlouva je prý jako pokrevní sbratření Vinnetoua a Old Shatterhanda, ale aspoň mě tedy varovali.

Myslíte si, že způsob vašeho odvolání byl po měsících příprav záměrem, jak vás ještě ponížit? Protože člověk chce máloco absolvovat ráno doma v županu...

M. D. : Vidíte, to nevím. Já se do jejich myšlenkového světa nesnažím proniknout.

Co se člověku v takové situaci honí hlavou? Když jste věděli, že nejste odvoláni za selhání ve funkci ani zpronevěru, ale kvůli tomu, kdo jste a co reprezentujete?

A. K.: Já cítila úlevu. Že už se to stalo, že končí to neustálé napětí. Ale myslím, že jsem to měla trochu snazší než Matej, protože na divadlo si každý udělá snadno názor, kdežto výtvarné umění je přece jen trochu méně přístupné. Co vím, k nám ministerští úředníci na výstavy nechodili. Ale samozřejmě jsem cítila ten zásadní nesoulad a nekompatibilitu.

M. D.: Taky úleva. Je takový slavný mem, jak Ben Affleck mezi dveřmi kouří cigaretu. Někde jsem vyhrabal krabičku cigaret, protože běžně nekouřím, a zapálil jsem si. Spadl mi ohromný kámen ze srdce, ten tlak byl obrovský. V každé podobné instituci podléháte autocenzuře a já to poslední měsíce dělal pořád. Vnitřně si vše obhajujete tím, že chráníte divadlo. Bůh ví, kdo sem přijde po mně a tak dále... Kreslíte si pořád nové a nové červené čáry. A teď už nemusím, to je osvobozující.

To byl tlak, který jste na sebe vytvářeli nebo byli nuceni vytvářet vy sami. Jak vypadal tlak zvenčí?

A. K.: Vědomí, že když uděláte chybu a jakoukoli smlouvu podepíšete i jen trochu špatně, vláda se toho chytí – a my musíme veřejně soutěžit i minerálky, co prodáváme v kavárně. A pak se šíří drby a pomluvy, které musíte před kolegy vyvracet a povzbuzovat je.

Jak vypadala vaše komunikace s ministerstvem? 

A. K.: Já jsem s paní ministryní mluvila jednou, byl to běžný, nijak příjemný, ale nijak traumatizující, čistě pracovní hovor.

M. D.: Já jsem se s ministryní snažil setkat, třikrát jsem ji žádal o schůzku, když byla na návštěvě divadla – my si tykáme ještě z doby, kdy jsme oba pracovali v soukromé sféře. Tak jsem říkal: „Martino, pojďme si promluvit, nemám sice žádné zásadní téma, ale mluvit bychom spolu měli.“ A nic. S jejím zástupcem Lukášem Machalou jsem se setkal několikrát, a to bylo pokaždé naprosto surreálné.

V jakém smyslu?

M. D.: Dlouho jsme plánovali rekonstrukci dílen, vyjednali jsme peníze z unijního Plánu obnovy. A on to na poslední chvíli odmítl podepsat. Tak jsme za ním šli s ekonomickým ředitelem a on nám vysvětlil, že národní instituce se nebude opravovat ze špinavých evropských peněz. Tak jsme mu odpověděli, že jsou to i slovenské peníze. On na to, že unijní fondy tečou z krvavých mozolů slovenského občana – a my, že s tím se dá souhlasit a potvrzuje to tedy, že jsou to skutečně i slovenské peníze. On že ne, že to půjde ze státního rozpočtu. Dobrá, tím se to o dva roky zpozdí, už máme všechno vysoutěžené a čekáme jen na peníze, argumentovali jsme. Nakonec se do těch dílen, které nám padají na hlavu, přišel podívat, a když je viděl, na parkovišti to podepsal. Podobná byla všechna setkání.

Jaká je teď atmosféra v galerii a v divadle?

M. D.: U nás teď zasedá jakýsi revoluční výbor. Hněv je obrovský, ale mám pocit, že je to hněv klidný a odhodlaný. A samozřejmě je možné, že to všechno je naivní.

A. K.: I naivní umění se dostane do galerie. Někdy. U nás je to podobné, mám radost, že celá galerie se přirozeně, bez kalkulu a samovolně spojila, většina iniciativy jde od zaměstnanců. Nejsme dvě uražená veličenstva, kterým někdo sebral hezkou hračku. Protestujeme a protestujeme kulturně, protože tak to umíme. To považuju za důležité.

Bude ten kulturní protest fungovat?

A. K.: Takhle nelze uvažovat. Jisté to není nikdy a s tímhle přístupem byste nikdy nic neudělali. Nám záleží na formě i obsahu. Plot, od kterého jen kousek sedíme, lidé postupně ověšují vzkazy. Je to vlastně krásné. Nejde jen o galerii, ale o to, čím je důležité umění pro lidi, kteří sem chodí sami od sebe. Připojují se k nám další instituce, nejenom bratislavské, a tlak roste. A když se ventiluje takhle pozitivně, je fajn.

Vidíte to podobně?

M. D.: Taky to zatím vnímám pozitivně. Slovensko je rozdělené a my nezastupujeme bublinu kolem několika bratislavských kaváren, jak se někdy říká, ale polovinu země. A ano, jedné polovině je to jedno nebo nám to rovnou přeje. Ale druhá polovina je z toho zhrozená. A tlak ještě poroste, protože až vyhodí ředitele Slovenského národního muzea, rychle se přidá další část kulturní komunity.

To je jistá věc?

A. K.: Ano, jsme si jistí. Jen je teď v Chorvatsku.

Říkal jste, že nechcete pronikat do myšlenkového světa současného ministerstva kultury, ale přesto: o co podle vás Martině Šimkovičové jde?

A. K.: Ve skutečnosti si je nejistá, kultuře vůbec nerozumí, a tak ukazuje svaly a předvádí, že si může dělat, co chce. A taky to dělá. Někteří lidé takoví jsou, že rádi ničí a činí jim to radost. Politickou kariéru postavili na nenávisti, tak v tom pokračují. Smířila jsem se s tím, že některé věci nemůžu pochopit, a musím s tím počítat.

M. D.: Vy mi křivdíte a máte rádi tyhle instituce, tak já vám je seberu. Tak podle mě uvažuje. Ale nemíří to osobně proti nám, nýbrž proti veřejnosti. To, co se vám líbí a kam rádi chodíte, je nekvalitní a špatné. To je ten vzkaz.

A. K.: Nehledám za tím nic jiného než zlobu, hloupost a jakousi pomstu.

M. D.: A chytří lidé, kteří se vyznají v politickém marketingu, říkají, že se to hodí i jako kouřová clona za jiné věci, které se dějí v policii nebo soudnictví. Protože revoluce v kultuře je vždycky nejhalasnější.

Jak budou vaše instituce teď fungovat a kdo je povede?

M. D.: Naše divadlo teď nemá vedení a žádného mého nástupce – což jsem nevěděl, že je možné, ale očividně ano. Říká se, že člověk, který měl na moje místo přijít, to raději na poslední chvíli odřekl.

A. K.: U vás je to mnohem větší, protože herci mají přece jen větší výtlak. Ten člověk bude hrozně na ráně. K nám do galerie má zítra (rozhovor proběhl ve čtvrtek 8. srpna – pozn. red.) nastoupit pán, jehož jméno jsem nikdy neslyšela. Není z branže a má to být krizový manažer, tak uvidíme. Vím jedině to, že prý chce z galerie udělat středoevropskou instituci. Aha. Taky jsem zvědavá, jak se vyrovná s tím, že tam najde zaměstnance, kteří se nenechají zastrašit a říkají, co si myslí. Říkám to poslední dobou často: moji největší kritici byli vždycky moji kolegové.

M. D.: Docela se bavím představou, jak se můj nástupce potká na chodbě s operním zpěvákem nebo hráčem orchestru a dozví se, co všechno dělá špatně. Protože takhle to u nás chodí.

Budou lidé hromadně odcházet?

M. D.: Já jsem své kolegy poprosil, ať ještě zůstanou, protože například rekonstrukce je čerstvě rozjetá a nesmí se zastavit. Ale to mluvím o příštích dnech a týdnech. Brzy začíná nová sezona. Zatím tipuji, že divadlo půjde do stávky, nebo to považuji za hodně pravděpodobné.

Teď je situace hodně dramatická a všichni se na vás dívají. Za pár měsíců se může stát, že někteří z vašich kolegů dostanou nabídku galerii či divadlo vést. A budou ji zvažovat. Stejně jako jste v předchozích měsících hledali snesitelné kompromisy a červené čáry vy, i oni budou uvažovat tak, že zachrání, co se ještě dá. Co si o nich budete myslet?

A. K.: Že si špatně vyhodnotili situaci.

M. D.: Že si lžou do kapsy.

Poučit se zatím stačí

Spokojí se vláda s tím, že vyhodila vás a dosáhne tak na nejviditelnější instituce, nebo máte informace, že i umění na takzvaně nižších úrovních je pod tlakem? Což by svědčilo o tom, že má promyšlený plán...

M. D.: Sebrat peníze a šetřit na kultuře je vždycky lákavé, protože je to snadné. Ale nemyslím, že má plán. O umění jim skutečně nejde, jejich prioritou jsou jen viditelné věci jako naše vyhazovy.

A. K.: Ano, nedůslednost je pro tuto vládu typická. Jako vojáci, kteří se opijí v hospodě, začnou střílet do stropu, večer zjistí, že tam musí spát, ale jsou celí od omítky a podlaha je plná střepů.

Přežijí vaše instituce ministryni Šimkovičovou? Nemyslím tím, že doslova zmizí. Ale tvoří je lidé, kteří potřebují zaměstnání a mají nějaký svůj čas, kterým nechtějí plýtvat. Týmy se budují dlouho.

A. K.: Na jednu stranu zde lidé pracují z lásky. Proto přinejmenším nějaký čas vydrží.

Ale ministryně Šimkovičová bude možná úřadovat ještě víc než tři roky...

A. K.: ... a to je ta druhá strana. Tři roky je dlouhá doba, a pokud by tu měli mrhat svým časem, nebudou to dělat. A já to po nich ani nebudu chtít.

M. D.: Když mě v roce 2022 odvolala dnes už bývalá ministryně kultury Natália Milanová, odešel skoro celý tým se mnou a lidé si rychle našli zaměstnání. A když jsem loni vyhrál nový konkurz, zase se se mnou vrátili. Ale to bylo celé relativně rychlé. Ani u nás se nepracuje kvůli penězům, ale proto, že je to dobrý a příjemný svět. Pokud to tak přestane být, lidé rychle odejdou. Když na tři roky přijde nějaký buran s valaškou, nevrátí se. O balet a operu se moc nebojím, to je vůči politice docela imunní svět. Herci činohry, dramaturgové a scenáristé, to je něco jiného. Ti půjdou.

A přežije současnou vládu slovenské umění? Opět to je myšleno tak, zda budou mít tvůrci kde pracovat.

M. D.: Jak jsem říkal, jsou to všechno šikovní lidé, kteří najdou uplatnění.

A. K.: A míst, kde pracovat, je na Slovensku hodně, nekončí to národní galerií. Možná bude škoda, že tohle místo jsme posledních čtrnáct let opravovali. Fakt to trvalo, teď je vše konečně dokončené a myslím, že se to povedlo. A vidím, kolik dá starostí, aby vše mělo úroveň, aby to bylo přátelské a otevřené místo, i když je takzvaně hotovo! Tohle je teď ostrov, který třeba někoho inspiruje. Ale třeba vznikne jiný ostrov a časem by se ostrovy mohly spojit a vytvořit novou pevninu, hezčí, než byla ta předtím. My na Slovensku nejsme úplně mistři v péči o věci, takže pokud přijde někdo nový, je možné, že to tu zase upadne.

Představujete si nějakou pomoc ze zahraničí včetně Česka?

M. D.: Ministr kultury Martin Baxa vydal prohlášení, ve kterém se za nás postavil, to jsem byl příjemně překvapený. A chodí mi od vás spousta reakcí a podpory. To je dobré. Ale žádnou formu pomoci, která by mohla přijít, v hlavě nemám.

A. K.: V životě jsem nedala tolik rozhovorů zahraničním novinám. Myslela jsem, že mi exploduje telefon. Jen vědomí, že v tom nejsme sami a někdo o nás ví, je dobré. Což je legrační. Zní to jako z úplně jiné doby, že? A co se týče vaší země, asi by si toho Češi měli jen všímat a poučit se. To, myslím, stačí.

Je ze mě lobbista

Už jsme zmínili další kroky současné vlády: zbavuje se prokurátorů, které považuje za nepohodlné, z vězení a vazeb vycházejí lidé, kteří jsou její spojenci. Co jste se dosud naučili o tom, jak vzdorovat někomu, kdo má značnou moc a nejspíš nulové zábrany?

A. K.: Nesmíte se bát a být ponížený. A nebrat si věci osobně. Když mluvím s ministryní, mluví spolu dvě funkce. Ministryně a ředitelka galerie. 

M. D.: A něčemu se prostě zabránit nedá, tak to je. Až u volební urny za několik let, pokud možno.

A. K.: A taky dělat co nejlépe svou práci. Budete se cítit dobře, dáte ze sebe všechno, a můžete doufat, že to dobře dopadne. Jinak se jen servilně plácáte na místě.

Co vy osobně děláte v posledních dnech?

A. K.: Já jsem sice přestala být ředitelkou, ale jsem dál zaměstnankyní galerie stejně jako posledních dvacet čtyři let, takže jsem teď znovu kurátorka. Jestli mě tu nový ředitel nechá, to nemohu vědět.

Přemýšlíte o budoucnosti mimo galerii?

A. K.: Ano, už jsem to zkusila a šlo to ztuha. Ale něco jsem vymyslela. Bratislava není jediné místo, kde můžu dělat kurátorku.

M. D.: Já poslední tři dny v podstatě jen dávám rozhovory. A snažím se sesadit ministryni Šimkovičovou, což už můžu dělat otevřeně a lobbisticky. Volám politikům, těm slušným, kterým ještě záleží na veřejném obrazu, že ostuda, kterou jim dělá, je už moc velká. Koaliční smlouvu ať nevypovídají, ale ministryně ať se zbaví. To jim říkám.

Co oni na to?

M. D.: Podle mě si myslí, že se to přežene, ale to se mýlí. Umělci už se síťují a tlak ještě poroste.

A kromě toho máte v plánu co?

M. D.: Můj příběh je jiný než Alexandřin. Ta je s galerií celoživotně srostlá, já jsem v divadle pár let a jsem spíš pragmatický kulturní manažer. Vcelku snadno se vrátím do soukromého podnikání. Jen budu s prominutím nasranější.