Ficova vláda likviduje kulturu. Ta se chystá na odpor

Slovenská ministryně kultury Martina Šimkovičová odvolala minulé úterý šéfa Slovenského národního divadla Mateje Drličku – a když se ho zastala šéfka Slovenské národní galerie Alexandra Kusá, dostala obratem výpověď i ona. Jejich konce jsou vynucené a náhlé, ale zároveň dlouho očekávané. Změny ve vedení klíčových slovenských kulturních stánků jsou totiž součástí širší snahy vlády Roberta Fica, která se snaží ovládnout mediální, justiční či právě kulturní instituce. Reakce veřejnosti na obě výpovědi byla hlasitá a pobouřená. Za hodinu a půl, po které jsme s oběma mluvili dva dny po jejich vyhazovech v atriu zrekonstruované a nedávno znovu otevřené Slovenské národní galerie, přišly oběma bývalým šéfům popřát hodně sil čtyři různě velké skupiny návštěvníků. „Nejsme úplně bezmocní, i když to může některým z nás tak připadat,“ říkala jim i nám Alexandra Kusá.

Jak jste se dozvěděli o svých odvoláních?

Alexandra Kusá: Ty jsi byl první, tebou to začalo.

Matej Drlička: Přišla za mnou domů dáma z ministerstva spolu se dvěma ohromnými muži, které jsem někde označil za ochrankáře, čímž se jim omlouvám, prý to byli pánové z právního oddělení, a předali mi odvolávací dekret. Bylo ráno, takže jsem ho převzal mezi dveřmi bytu v županu.

A. K.: Já to čekala podobné jako Matej, ale nakonec jsem odvolání převzala u sebe v kanceláři. Dokonce i s kyticí. Paní z personálního a pán z právního mi poděkovali za čtrnáct let práce. Bylo jim to nepříjemné. Ujistila jsem je, že tady v galerii se poslové zlých zpráv nezabíjejí, a nějak jsme to s humorem zvládli. Pak jsem utěšila kolegyni, která u toho byla a celou dobu plakala. A následně jsem všechno podepsala.

Jak jste v ten moment byli překvapení?

M. D.: Moc ne. Já jsem se o svém konci dozvěděl už v momentě, kdy paní ministryně Šimkovičová loni v říjnu nastoupila do funkce.

A. K.: Jako my všichni.

Co to přesně znamená?

M. D.: K nám do divadla chodí i vládní poslanci a současní ministři. Někteří s divadlem otevřeně sympatizují, vyfotí se se mnou a tak dále. A od nich se ke mně dostávalo, že v létě mě sundají, nebo že mě sundají v září. Zkrátka že můj konec ve funkci je otázkou krátkého času, pak už dokonce padala i data.

Chtěli vám pomoct?

M. D.: Pomoct mi nedokázali, protože koaliční smlouva je prý jako pokrevní sbratření Vinnetoua a Old Shatterhanda, ale aspoň mě tedy varovali.

Myslíte si, že způsob vašeho odvolání byl po měsících příprav záměrem, jak vás ještě ponížit? Protože člověk chce máloco absolvovat ráno doma v županu...

M. D. : Vidíte, to nevím. Já se do jejich myšlenkového světa nesnažím proniknout.

Co se člověku v takové situaci honí hlavou? Když jste věděli, že nejste odvoláni za selhání ve funkci ani zpronevěru, ale kvůli tomu, kdo jste a co reprezentujete?

A. K.: Já cítila úlevu. Že už se to stalo, že končí to neustálé napětí. Ale myslím, že jsem to měla trochu snazší než Matej, protože na divadlo si každý udělá snadno názor, kdežto výtvarné umění je přece jen trochu méně přístupné. Co vím, k nám ministerští úředníci na výstavy nechodili. Ale samozřejmě jsem cítila ten zásadní nesoulad a nekompatibilitu.

M. D.: Taky úleva. Je takový slavný mem, jak Ben Affleck mezi dveřmi kouří cigaretu. Někde jsem vyhrabal krabičku cigaret, protože běžně nekouřím, a zapálil jsem si. Spadl mi ohromný kámen ze srdce, ten tlak byl obrovský. V každé podobné instituci podléháte autocenzuře a já to poslední měsíce dělal pořád. Vnitřně si vše obhajujete tím, že chráníte divadlo. Bůh ví, kdo sem přijde po mně a tak dále... Kreslíte si pořád nové a nové červené čáry. A teď už nemusím, to je osvobozující.