Snímek Ještě nejsem, kým chci být ani nestačil vstoupit do českých kin a už vyvolává mimořádně pozitivní ohlas na filmových festivalech. Nejen u nás v Karlových Varech nebo teď na Letní filmové škole v Uherském Hradišti, ale také v zahraničí: portrét fotografky Libuše Jarcovjákové složený z třech tisíců jejích snímků doprovázených autorčinými deníkovými zápisy se jen do říjnové premiéry zastaví ve 32 městech. A všude mu lidé dobře rozumějí.
Když ho v Hradišti Jarcovjáková představovala s režisérkou Klárou Tasovskou a střihačem Alexanderem Kashcheevem, říkali, že si z něj na každé zastávce bere publikum něco jiného. Jeho ústřední téma je ale podle mě univerzálně srozumitelné, a právě proto má takový úspěch. V době, kdy je veřejný prostor (v čele s tím virtuálním) přehuštěný siláckými postoji lidí, kteří mají na všechno hned jasný názor a bedlivě si hlídají dokonalou sebeprezentaci, přichází Jarcovjáková s úplně opačným přístupem. Na fotkách z let 1968–1989 ukazuje nekonečné hledání sebe samé, jež komentuje dobovými zápisy o pochybách, které o sobě měla.
„Spadla jsem, a hned tak se nezvednu.“ „Sama sobě nepřikládám žádnou hodnotu.“ „Je to sice krok do prázdna, ale je to krok.“ Těmito slovy uvádí fotografie, na nichž vidíme její životní cestu lemovanou opakovanými pády až na dno. A také tak intimní situace, jakou je ujasňování si sexuální identity nebo rozhodnutí nemít ve světě, v němž pro sebe nenachází pevný bod, děti.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
